Dnešní nadpis opravdu výjimečně nemá nikoho urážet, jde jen o smutnou vzpomínku.. A nebo veselou? Teď už to jde těžko soudit.
Byl příjemný podzimní večer.. Ne, nebyl večer a ani nebyl podzim. Stalo se to cestou ze školy někdy před měsícem či před dvěma, ale je to můj příběh.. Bylo tedy opravdu krásně a já právě procházel s Maggie parkem. Nepředstavujte si ale park jako úhledné místečko plné zeleně, prolízaček pro šťastné dětičky a fontánek vystřikujících vodu několik metrů vysoko, nad jejichž krásou zůstává každý němě stát. Tento park - velice příhodně zřízený poblíž centra, kam se koncentruje většina škol v našem městě - však místo prolízaček zdobí jen pár laviček, ze kterých už dávno opadala všechna prkna. Nicméně natěrači stále umíněně setrvávají v potírání zbylých pahýlů kaštanovou barvou.. Jak příhodná barva. Vzpomínám si, že jako malý jsem tam v jednom kuse sbíral kaštany, tuším také, že jsem v tom vytrval až do mého nástupu na gymnázium, ale v té době už na mě při každoročním tradičním sběru všichni pokukovali mírně s obavami o mé duševní zdraví. Ale to jsem odbočil.. K prolízačkám patří děti a ke zbytkům laviček zase patří feťáci. Nechci všechny, kteří si dlouhou chvíli krátí líným vysedáváním, házet do jednoho pytle, neříkám, že náš park je obsypán samými zhulenci, ale postupem času si začínám myslet, že je to jejich ráj. Jak já rád tudy chodím ze školy! Každopádně když jsem šel s Maggie, nedbal jsem nějakého potencionálního nebezpečí ani nabídek jointů, jen jsme si dělali ze všeho legraci. Prošli jsme kolem fontány - ano, fontány, ty jsou v tom parku dvě. Jedna malá a jedna velká. Tu malou jsem snad viděl naposledy stříkat vodu, když mi bylo sedm. Od té doby se stala odpadkovým košem, protože je příhodně skrytá za keřem a nikdo se o ni nezajímá. Když jsem k ní v létě zavítal, jen jsem se divil, kolik dřívek od Mrožů v ní plave.Tu větší jsme překřtili ve slabé chvilce na Smrtonosnou, protože než jsme ji stihli obejít, spadlo do ní málem asi pět malých dětiček. No, z něčeho si ty prolízačky udělat musí.. - a zahnuli jsme do kaštanové áleje, na jejímž konci nás vesele vítala Pizza restaurace. Procházeli jsme samozřejmě zase kolem několika zjevů (nevím, jak lépe nazvat dědulu močícího do říčky lemující z jedné strany park, partičku blonďatých - peroxidních? - slečen v růžovém, které si musely za každým slovem patřičně zaječet, krále dredů, kteří si porovnávali svá hára a přetvářeli při tom češtinu na huhňaninu, a samozřejmě cikánskou rodinku, která si zabrala střed chodníku) a nemohli jsme si ke každému odpustit nějaký ten komentář. Vtu se před námi vynořila postava kýmající se ze strany na stranu s kalhoty kdesi.. no, měl on vůbec kalhoty? Vypadalo to jako souvislý pytel. Když se k nám pytlovitá postava přiblížila, napadly nás nejrůznější netolerantní myšlenky, které stavěly na teorii nadstylu (Možná vás zaráží až jakási podobnost s teorií nacistů, s teorií nadčlověka.. nesmíte se divit, právě jsme dobrali Hitlera.), a hned jsme si chtěli rýpnout, jenže v tom návalu myšlenek se nám nepodařilo vybrat tu nejvhodnější. Zatímco já řešil, jestli ho vůbec provokovat a nebo ho radši nechat být, Maggie měla dilema z toho, jestli mu řekne "Myslíš si, že když jsi hoper, tak jsi borec?" a nebo mu prostě oznámí, že je debil. Proč to nezmatlat dohromady, že..? Ale co mu pak odpovědět, když mu řeknete "Myslíš si, že když jsi hoper, tak jsi debil?" Zní to až povzbudivě, trochu jako heslo skupiny prohoperské, která pořádá terapie pro ztrápené vyznavače tohoto stylu. Nemám ve zvyku, urážet takto někoho, ale rozhodně nepatřím k lidem, kteří by podporovali šíření hip hopu. To Maggie každopádně taky ne, jak situaci zachránila, se můžete dočíst v nadpisu.
Je mi teď trochu smutno, když takto vzpomínám. Víte, já se s Maggie rozhádal.. i s Deinou.. vlastně s celou třídou. Popravdě se nijak nedivím, že mě nemají rádi, ale docela rád bych věděl proč.. proč teď tak náhle? Nejsem si vědom své chyby. Vždycky vím, co jsem udělal a co bych měl napravit ( taky vždycky vím, že to kvůli obtížné hrdosti neudělám), nyní jsem ale nějak mimo obraz. Není mi to ani líto, cítím se teď o dost volnější.. vlastně si uvědomuji, že bez přátelstkých závazků nemusíte nikomu lhát. Já nikdy nelžu, jen si rád vymýšlím. Přibarvuji si různé příběhy, aby zněly lépe, ale asi bych nedokázal nikomu lhát do očí o opravdu závažných věcech. Problém je, kde končí stupiditky, o kterých se lže každodeně (př.: "Dnes ti to sluší.."), a kde začínají vážné věci. Taky jde o takt a o to, koho si chcete udržet jako přítele. Vím, jaký typ lidí bych si určitě udržet nechtěl a Maggie i Deina dokonale odpovídají tomuto profilu. Ale jednou jsem se s nimi nějak spřátelil a mně se jakékoliv vztahy těžko spřetrhávají. Vlastně se vždycky začnu chovat jako svině, i když to tak v tu chvíli nechci, aby to mohl ukončit ten druhý, pak se budu dva dny trápit, jelikož budu muset zajet úplně do nového stereotypu. Věděli jste, že se ztrátou přátel přichází až nehorázně moc změn? Musíte přemýšlet, jak budete trávit volný čas, musíte si zajistit místo v jídelně vedle někoho jiného a musíte si zapamatovat rozvrh i zadání úkolů. (Dobrá, tadyto jsou negativa jen u takového toho přátelství, o kterém už dlouhou dobu víte, že z něj chcete vycouvat. Když přijdete o opravdového přítele, samozřejmě to bolí a řešení rozvrhu bude asi to poslední, na co budete myslet.) Je toho zkrátka hodně a to je důvod, proč jsem nedodržel slib z předchozího článku, kde jsem sliboval aktivitu již od pondělka.. Omlouvám se.
Tak si říkám, že je děsně těžké najít někoho, kdo by měl byť jen trošičku podobné zájmy jako já. Dnes jsem si v jídelně přisedl k Jarynovi (nu, snad nebude vadit, že ho zde jmenuji.. od té doby, co jsem zde byl svou třídou odporně napaden si radši dávám pozor) a ten se mě po chvíli zeptal, jak vlastně trávím volný čas, že si nedokáže vůbec představit, co asi tak dělám. Začal pak vyjmenovávat nejrůznější činnosti, které mu na mě sedí (od oživování mrtvol po zabíjení), ale i činnosti, které mu na mě nesedí vůbec (od paření na počítači po společenské tance), a zkoušel zjistit, jestli se alespoň v něčem strefil. Když jsem dožvýkal poslední sousto ukousnuté z prapodivně dlouhé hrušky (dlouhé a hubené hrušky jsou nepraktické), přestal jsem ho trápit a odpověděl jsem mu prostě, že chodím na výtvarku. Byl šokován. To jsem opravdu taková zrůda..? Jindy bych řekl, že mi to lichotí, ale nyní si tady (ne jen ve třídě, ale ve škole a v našem městě vůbec..) přijdu cizí a nechtěný. Nebudu se doprošovat, nebudu toužit po pozornosti, když mě nikdo nechce poslouchat, ale mrzí mě, že to tak je. Život prostě není fér...
Tím končí naše komedie, zlo prohrává a dobro žije ...
Žádné komentáře:
Okomentovat