↓↓Nové příspěvky přibývají v rubrice METALOVÁ PACIČKA, všechny ostatní rubriky jsou archivem starých blogů z blog.cz ↓↓
\m/ Výjimkou jsou PLAYLISTY, kde najdete odkazy na úžasnou a mnohdy i neznámou metalovou hudbu na Youtube \m/

Více méně neaktivní blog

pátek 5. listopadu 2021

Tvůrčí psaní

 V rámci kurzu Tvůrčího psaní jsme měli za úkol sepsat básně, které popisují nějaké předměty. Byla jsem první, kdo báseň odevzdal, sepsala jsem ji na jeden zátah, bez úprav a snažila jsem se vybočit z klasického školního popisu, jak jen bylo možné. Nechci si přehnaně fandit, ale mám takový dojem, že vzhledem k tomu, že básně byly pro všechny účastníky kurzu volně přístupné, trochu jsem udala tón, v jakém se básně nesly, ne všechny, ale některé určitě. Anebo to byla holt náhoda. Tak jako tak tady nyní zcela bez souhlasu (ale aspoň anonymně) prezentuji vše, co naše geniální mozky vymyslely.

Původně měly některé básně i hezkou grafickou úpravu, ale překopírování na blog mi to rozmrdalo, s upřímně, mně se s tím nechtělo srát, takže je to většinou v klasické úpravě.

Poznáte, co která báseň popisuje? 

Má báseň (původně bez názvu): 

Hit Rate Count: 54

Jen jeden dotyk 

polib kůži 

tvé rty řežou víc jak vina 

karmínové proudy vína 

co se v potoky druží 

na tvém těle 

chladném, lesklém, plném smrti 

získáváš ctitele 

!obdivovatele!

štíhlé šíje 

šeď je vše, co vidí 

před očima celý život, 

ale šeď je vše, co vidí 


 2)

Ukazuju kus z tebe ................................Podle mě pak měříš sebe 

maluju tě dovnitř sebe ............................... nechápeš že ten kus tebe 

vnitřek ale malovat nedovedu ................................ je to jediné co malovat dovedu 


nejsem víc 

než  

ty jsi 

nic 

víc než  

ukazuju 



 3)

na prahu výslunní, 

Couváš směrem k Nebi. 

čekáš než rozední se, 

žiješ jen kusem živé vody. 

Tvé tělo zetlívá 

pomalu 

jak nekonečný den. 

Tvé tělo ožívá 

vděčně 

jen když jsi nasycen. 



4)

otrava z nudy 

otrava z půdy 


mršina je její žrádlo 

tma je její společník 

šat je její z vlhký půdy 

tělo její z větví je 

když vyleze, raduje se 


hledáš marně lidskej tvore? 

skloň se ke těmhle mudrostem 

hřbet ti, tvojim plícím taky 

drží každym neuronem 


tak spolupracuj 


nevzdávej to 

ber si příklad z nich 



5)

Dvojitá síň: 

neustále k prahu vzlíná 

krev po kapkách; 

strop pokrývá žilnatina 

rozvětvená. 


Dvě komory 

spočívají v živém mase; 

ozvěnami 

celá klenba otřásá se 

pravi-delně. <3 



 6)

Žena otevírající nohy 

—jedna laská zemi, 

druhá vzhůru trčí k nebi, 

jak póly houpačky 

zrcadlící se 

na kaluži. 

Její klín 

ve svém objetí 

neodvratně 

života niť přestřihne. 



7)

v pokožce z hlíny se rodíš 

a do ní padáš 


hlídám tě  

ve svých dlaních 

a vím 

minulost mě dokazuje 


návrat oměkčuje 

popírat dojetí mě neláká 

vidím v tobě mýtus 


do pokožky z hlíny 

padám 

a rodím se 



a ty přihlížíš 

tajně  

že někdy zapomenu 

jak se ve mně kutálíš 

tvůj tvar vyrábí mou intuici 


z tvého pokoje 

padá mi hlína do dlaní 


pak 

vidím v sobě mýtus 

v tobě si vyzvedávám vzpomínku 

z dob mého předporozumění 


a procházím se po tvých zádech 

nasávám tvou studenost 

nasávám tvůj stud 

jsme oba zbaveni zázemí 

které drtilo žebra 

ale tím 

tlačilo na srdce 


v ruce je rod 

hlínou vyrytý – podej mi ji 


jak dlouho se děješ 

a jak krátce přetrváváš 

z kabátu sypu tvou starou podobu 


nedočkavě balancuju  

na lávce mezi 

až zase najdu tě 

utřu si tebou slzy 

v té chvíli ve mně zahlídneš dítě 

které se bojí vyrůst 

 


8)

v plastovým kelímku  

ve kterým byl původně kartáček  

    pak dva 

a pak zas jen jeden 

tulí se k sobě tři  

za 75 na ípáku 

abych se už nezlobila  

vadnou 

a já píšu nekrolog vší intimity 



9)

První lokál na výletu do hor. 

Máte něco vegetariánského? 

T a t r a n k u. 

Sedl jsem a jedl na krajnici. 

Pár lístků těsta kleslo do štěrku, ale 

je podzim a asi to patří k naturelu děje. 

Hned je zvětřili, dělníci rozkladu. 

Vláčeli svou píci po úbočí skal, 

bez zájmu zapříst konverzaci. 

Ale stejně bych nic nechápal, 

po světě vás prý peláší přes dvanáct tisíc druhů a 

já znám sotva tolik slov. 

Když jsem byl malý, chtěl jsem být velký, 

teď bych s vámi lezl houštěmi. 

Paradoxy života, 

od nichž jste zproštěni. 

Jen narovnat jehličí, podojit mšice, brzy zimovat… 

Na sídlišti po školce 

na vás Pepek vždycky chcal, já vím, 

řehtal se a dmul se kreténstvím— 

Jdou o něm různý drby, 

zmlátil prý borce, sedí v krimu… 

Teď se můžete smát vy. 

Na shledanou řek’ jsem jim 

ať přečkáte zimu, 

a zbytek jídla rozdrobil. 



10)

Stojíš mi vedle polštáře 

přítel 

přicházíš z daleka, 

kde mi slunce rozpaluje tvář 

listí sladce voní, 

tisíciletý kvas 

když tě ochutnávám, 

cítím hlínu, 

s níž jsem se právě 

rozloučila. 



11)

ten, kdo je za ním  

nikdy vidět není  

umělec, co neprozradí svou tvář  

však všímá si štěstí ostatních lidí  

svým přístrojem zachycuje čas 

někdy je náhodou, v kterou vteřinu cvakne 

nástroj, jenž sbírá obrázky  

obrázky času, jenž nelze vrátit  

obrázky chvil plných lásky, úsměvů či radosti  

obrázky, díky nimž čas  

který tu již více není 

může zde být napořád  


 




 

2 komentáře:

  1. Jsou to působivé verše. Velice se mi líbí.
    To, co básně znázorňují, poznám u druhé, páté, deváté a jedenácté. U těch ostatních mě nic nenapadá. Ale když si to ještě několikrát přečtu, možná významy časem objevím i v některých dalších.

    OdpovědětVymazat