Masters of Rock 2019: 4. den NEDĚLE

Upřímně, jak předchozí dny byly úžasné, v neděli už nás nezajímal vůbec nikdo - jako jo, vím, že tam byly megahvězdy Steel Panther, ale hudba úplně pro nás to není. Kdyby záleželo jenom na mně a Vlčákovi, sbalíme se a mažeme asi hned dopoledne zpátky, ale zbytek party se rozhodl, že chce vidět první tři skupiny, a tak jsme vstávali někdy kolem půl osmé (poté, co jsme šli spát asi ve tři), jen abychom stihli ten správný vlak. Hahá, nakonec, když jsme ve spěchu vyráželi, jsme zjistili, že zbytek se teprve probírá. Tak jsme jeli hezky sami. Mártymu s Rolni frnknul vlak před nosem a my tedy jen doufali, že Symfobia bude opravdu tak dobrá, jak o ní Robin zasněně básnil.
Docela mě sralo zjištění, že zatímco nás vyhnali takhle debilně vlakem, sami si tam pak přifrčeli autem. To je kolegialita, co? Sobci.

Takže zatímco my se tam před zahájením Symfobie mohli kopat akorát tak do prdele, protože téměř žádný stánek kromě ovocných kelímků otevřeno neměl (a na ovoce v těch 15 stupních fakt chuť nebyla), oni si přifrčeli přímo na Symfobiu.

Upřímně, zas takové terno to nebylo. Ta méně blonďatá zpěvačka má velice příjemný hlas (no ta blondýna možná taky, akorát to naživo tolik nevyniklo), historka o zrodu kapely je taky docela vtipná, byť to, co si k tomu vymyslel zbytek party je mnohem vtipnější. V realitě se totiž nějaký hospodský rozhodl, že si založí skupinu, protože měl hospodu, kde hrály různé takovéto metalové a rockové grupy, ale on chtěl prostě svoji. Jejich verze příběhu se ovšem točí kolem těch holek, protože jako dvě dvacítky mezi páprdy působí fakt vtipně, a tak story zní nějak takhle: "Dcera řekla tatínkovi, že chce kapelu, a ten, co by pro ni neudělal, hned posbíral strejdu, dědečka, sestřenici a jejího přítele a skupinu založil." Faktem je, že z hudby mě naživo oslovila jediná píseň. Bury It. Ten zbytek splynul v jakousi monotónně plynoucí směsici občas hezkých a občas divně znějících zvuků. Zpětně to připisuji na vrub zvukaři, protože co jsme si pouštěli Symfobiu potom doma, zní nádherně. Vážně, v Česku jsem si našla už tři hudební klenoty a jsem neskutečně ráda, že konečně můžu do svých oblíbenců přidat i skupinu ze Slovenska. Jenom holt mé nadšení přišlo až asi týden po Mástru, co jsme na jejich hudbu docel ai náhodně natrefili na Youtube, protože jak říkám, tehdy na MOR byli sice příjemné zahájení, ale kvalitou předvedení holt odpovídali tomu ospalému začátku, kdy se k pódiu přišourají jenom skalní fanoušci a rodina a pár znuděných týpků, co nemají co lepšího na práci. S lepším zvukařem si určitě Symfobia zaslouží lepší publikum.

Když pominu hudbu, z čeho jsem nemohla spustit oči, byly jejich šaty. Z nějakého důvodu ne ne v dobrém slova smyslu. S trochou štěstí to působilo dojmem, že ukradly holčičkám šaty na maškarní, protože při větší představivosti už bych to viděla na něco laciného trochu jiným způsobem. Nějak jsem zmlsaná z Noory, která prostě měla kostým plně dokonalý.

Největší tragédie ale byla, že ta méně blonďatá zpěvačka, ta v šatech á la včelka Mája, se v tom neuměla vůbec hýbat. Nikdy by mě nenapadlo, že budu řešit pohyby na pódiu, ale v pátek to byla prdeláž od Amarantů a v neděli jsme zase dostali dávku od Symfobie. Někdo by té méně blonďaté zpěvačce měl vysvětlit, že když má kratičkou sukýnku, neměla by na to zapomínat a mohla by volit pózy vhodné střihu. Jako fakt, něžná dívenka se tam nemůže postavit jak Jarda instalatér v montérkách a ukázat pomalu svou chloubu celému areálu.

Fotky jsou docela na prd, protože už jsem si foťák do areálu ani nebrala. Nějak mi to za to nestálo. Ale pro představu to z toho mobilu stačí. MImochodem, ten mobil... je asi taky náladový. Předloni mi z Powerwolfů odnesl pomalu lepší fotky než foťák a teď se mi odvděčí takovými shity. Miláček.

Pak byli naprosto nezáživní Sere nejty, které jsem viděla kdysi zblízka, ale to měli aspoň Clementine jako zpěvačku, která to pozvedala tak o tři úrovně výš. Teď jsme je poslouchali z pohodlí Radegast stanu a nic lepšího bych si nedokázala představit. K obědu dobré kuře, volné místo k sezení, což uvítaly zejména mé úplně zničené nohy. Po pátku byly tak napuchlé, že jsme se s Vlčákem rozhodli je na sobotu svázat obvazy. Hodně to pomohlo, fakt na bolavé nohy doporučuji stažení, protože na těch Withinech jsem to téměř necítila a mohla si s nimi více méně zaskákat. Ale v tu neděli jsem odhalila, že obvazy se mi dosti nepříjemně zaryly do nártů, a tak tam mám ještě teď svědivé jizvičky a vodnaté minipuchýře. Takže stahujte, ale ideálně buďte kreativní a najděte si něco méně ostrého než obvazy.

Nakonec nás trochu blíž k pódiu vylákali Serious Black, na které jsem sice nejdřív tak moc zvědavá nebyla, ale určitě se z nich vyklubalo příjemné překvapení. Hráli dobře a zpěvák měl velmi stylový outfit, takový viktoriánsky šmrncnutý. A když jsme se usídlili do bezpečí poblíž RedBull stanu - pro případ, že by mělo zase pršet, a jakože na chvilku něco ukáplo - bylo to velice příjemné rozloučení s Masters of Rock 2019. Po Seriousech jsme totiž už vážně vyrazili zpátky na koleje sbalit se a pak valili pro košišku, protože už se nám po ní taky stýskalo. =^.^=

Pak mi tedy ještě stihla cestou do Prahy přivodit málem infarkt, když jsem úplně zapomněla, že ji s sebou máme (no, jo, ospalost), a v půlce cesty, v tichu, v noci prudce vykoukla z té své přepravky - já myslela, že umřu.

Teď by se mohlo zdát, že je to na dlouhou dobu z festivalových zážitků všechno, ale zklamu vás - hned 9. 8. odjíždíme do Německa na M'eru Lunu, takže po návratu budou nová dobrodružství a nové fotky.