Ve dnech, kdy u mě na blogu byla vyhlášená rekonstrukce, se tu pravda nic moc nedělo - vlastně jsem jen chtěl pár dní oddechu, ale slíbil jsem si, že "pozastavení" nikdy nevyhlásím ... a rekonstrukci to tu stejně potřebovalo, byť jen malou, abych si mohl uspořádat lépe menu. Taky jsem přebarvoval modře psané články z dob modrého designu od Serenity na definitivní červenou, aby mi to sem zapadalo. Jsem rozhodnut: i když se mi ze všeho nejvíc líbí kombinace černé a žluté, tento blog zůstane navždy červenočerný. Mám rád tradice a jsem zatraceně pohodlný, takže už nikdy nechci znovu přebarvovat ikony a avatary, natož pak celé články.
Ale když jsem si tak procházel ty články z roku 2010, našel jsem třeba vyprávění o Řípfestu nebo Mástru ... a vybavil jsem si, že i když vás to možná nudí, pro mě jsou to velmi cenné vzpomínky, takže sem uvedu další ... vzpomínku na Evanescence:
Praha, zvláštní toť město ... ale má poslední návštěva z října mě utvrdila v přesvědčení, že to jediné, co má Praha společného s Českou republikou, je poloha. Doprava místy připomíná tu indickou ... "Jednosměrka? Co to je? Když je zácpa, vezmu to po chodníku - Kde je problém?" a česky se tam domluvit je také dobrodružství. Ani jsem už pořádně nevěděl, jestli se smát, nebo brečet, když po Václaváku zmateně pobíhal jeden Slovák a zoufale se každého ptal, zda je to Čech. Zvlášť když uspěl až u nás.
Ale celkově na mě nyní udělala Praha větší dojem, než když jsem tam byl prvně - koneckonců to byla příjemná změna vídávat zase jiné ulice než ty špinavé budějovické ...
Nakonec se stejně většina mé pozornosti ale upírala jen a jen k Inchebě, která se stejně snadno, jako se areál likérky R. Jelínka stal mým druhým domovem, stala tím třetím.
Tentokrát vše ale probíhalo jinak než tehdy, když jsem byl v Inchebě naposledy na Withinech ... Psychicky jsem se cestou k výstavišti už od Národního připravoval na stání v dlouhé frontě, kde bych mohl být umačkán jak já, tak můj nový foťák. Živě jsem si vybavoval, jak se minule ve frontě objevil nějaký magor, který si nenašel jinou zábavu než padat na lidi a namačkávat je tak na závory.
Tentokrát bylo však prostranství před arénou téměř prázdné. Sem tam se někdo válel na zemi před vchodem a dopíjel pití, se kterým ho dovnitř - kupodivu - odmítali pustit, ale jinak jsme tam byli sami. Jo, pořadatelé si asi uvědomili, že nechat nadšené fanoušky čekat v mačkající se frontě (no, ono se tomu vlastně ani fronta říkat nedalo ... tam se utvořil takový menší kotel přímo před arénou) není nejlepší řešení, a tak jsme byli všichni vpouštěni do arény rovnou ... děkuji
Vnitřek se však také dost lišil od mé poslední návštěvy ... téměř na každém rohu tam byla možnost koupit si tričko Evanescence ... ale za 600, to si radši vyrobím vlastní.
Místo, které jsem měl vyhlídnuté už od Withinů, bylo zabarikádované, takže jsem si naknec sedl na lavičku ... kdo by chtěl v tom vedru do kotle.
Ano vedro ... zatímco v říjnu jsme všichni nějakým nedopatřením mrzli, tentokrát jsme se všichni roztýkali a když nastoupili předskokani, měl jsem dojem, že už ze mě snad musela ta kůže stéct. Nestekla.
Už dávno před koncertem jsem vyslovil své obavy z předsokanů ... Triggerfinger ve mně zanechali dojem tak silný (a ne pozitivní), že jsem se předskokanů téměř už bál ... Jen jsem skrytě doufal, že Evanescence přijedou s podobnými hvězdami jako Epica - ta si vesele vystupovala s Xandriou.
Byl jsem připravený na cokoliv ... a nakonec mě mile překvapili čeští Dying Passion. To jsou podle mě ideální předskokani ... nejsou lepší než hlavní hvězdy, ale jejich hudba nikomu nedrásá nervy- a to je velké plus. Na druhou stranu mě ani ničím moc nezaujaly. Zpěvačka má poměrně příjemný hlas, ale ta hudba mi přišla stále stejná ... vlastně jsem chvílemi nabýval dojmu, že neustále opakují jen dvě písničky.
Shrnul bych to tak, že mi ta jejich hudba nevadila, ale ani mě nedokázala zvednout z lavičky .... což nedokázala téměř u nikoho. Kdekdo si tam coural, někdo pospával ... divil jsem se, že nevidím nikoho hrát karty.
Evanescence na sebe nechali čekat poměrně dlouho ... sice kratší dobu jak Manson, ale stejně mi to přišlo nekonečné. Nekonečnější než u Withinů ... tehdy jsem si totiž užíval chvil blaženého ticha, které se rozhostilo po skončení katastrofálních Triggerfinger ... tentokrát jsem se v tichu vzpamatovávat nepotřeboval, a tak jsem jen netrpělivě každou minutu vyskakoval an lavičku a zase z ni seskakoval, když dlouho nikdo nepřicházel ...
Ale nakonec arénu rozzářilo fialové světlo a všechny ruce se jako na povel zvedly, když přiběhla Amy za rytmu What You Want. Nějak jsem se v tu chvíli úplně zapomněl obávat z toho, jak budou nové popovější písně žít naživo .... nebo spíš jsem přestal svůj strach chápat, když už jsem měl od Withinů ozkoušené, že tyhle písničky jsou naživo přímo dokonalé ... a Evanescence mě v tomto přesvědčení jedině utvrdili. Po první písni jsem už nepochyboval o výjmečnosti tohoto koncertu a už vůbec ne o výjmečnosti samotné Amy.
Omlouvám se, že fotografie nejsou nijak okouzlující ... já se většinou ani nedíval, co fotím a jestli vůbec fotím. Snažil jsem se zaznamenat co nejvíc videí, ale jelikož jsem si ozkoušel, že Nikon zabírá rockový zvuk opravdu špatně, nabídnu vám sem ty fotografie, které původně měly být až těmi druhořadými, tedy jsem vůbec nezkoumal nastavení a většinu fotil bez blesku ... když ale tento fakt vezmu v potaz, myslím, že to nejsou úplně nejhorší fotky, a už se těším na ty z Mástru ... co fotky, já se těšším na samotný celý Mástr!
Ale zpět k Evanescence ... celou tu dobu předkoncertem sjem si zakazoval těšit se na Mástr a snažil jsem se naladit jen a jen na Evanescence ... a myslím, že se mi to nakonec dokonale podařilo ... dokonce tak, že jsem ještě dva dny po koncertu enmohl fantastický výkon Amy vyhnat z hlavy.
Ano, Amy já tady budu vyzdvihovat ještě dlouho ... Sharon dokázala sice rozparádit arénu a Simone nám předala, co měla, nicméně Amy mi nedovolila všímat si ostatních členů skupiny, všechno to bylo jen o ní ... ona byla to světlo, které na nás zářilo z pódia ... Víte, jak silný má vůbec hlas? Tohle jsem obdivoval už u Emilie, že jen tak mimochodem vyloudí tak silný zvuk ... jenže Emilie musí překřičet jen housle, spinet a ječící fanoušky, kdežto Amy musela přeřvat ještě celou skupinu ... a to se jí podařilo dokonale. Jako by nic. Prostě zpívala ... a čistě ... a skupinu nechávala daleko za sebou.
Říkal jsem vám, že to nejlepší, co jsem kdy zažil, byli Alexandrovci ... a teď? Teď nevím, co tvrdit ... Co se metalových& rockových koncertů týče, vedou jasně Evanescence ... ale i když můžu porovnat Amy se Sharon, Simone, Anne Nurmi, Hanele a dokonce i Mansonem, nikdy bych ji nemohl srovnávat s Vadimem Ananevem. To je těžké ...
Kromě nových hitů zahráli i osvědčené Weight of the World, Going Under, Imaginary působivou Your Star, legendární Lithium, populární My Immortal a mou nejoblíbenější Whisper! A to mě kámoška strašila, že Whisper nezahrajou ... a nakonec jsem si z něj odnesl nádherné video. Mám v plánu ta nejlepší videa sestříhat a dát je k nějaké studiové písni, aby se alespoň obraz uchytil, ten je totiž nádherný ... ale ten zvuk ... sss ...
Z těch novějších zahráli kromě singlu What You Want i například My Heart is Broken, která mi studiově přijde stejně tuctová jako zbytek, ale naživo zněla vskutku skvěle, pak také Lost in Paradise, The Other Side, Change, což je nejoblíbenější píseň Amy z těch nových, jak se svěřila, také Made of Stone, kterou jsem jako jedinou uměl celou a ptřičně si ji s nimi zavyl, takže z videa mám jen nějaký třas a sem tam mezi chrastěním můj uznáníhodný zpěv, a Sick, která ve studiové verzi obsahuje dle mého názoru prvky "nádražního hlášení" (hnusný zelektrizovaný hlas), ale naživo zněla také fanatsticky, neboť žádná nadbytečná elektrika se nikde neozývala.
Ještě jsem ovšem nezmínil Swimming Home, na kterou jsme v posledním článku nadával s tím, že je to hit tak pro Bartošku ... opravdu, melodie hrozná, text nijaký ... ale přesto jsem tuto píseň nahrál a nelituji. Vlastně jsem ji začal nahrávat omylem, neboť na jejím začátku nám Amy mávala českou vlajkou, což jsem chtěl mít zvěčněné, a pak už mi bylo jen líto ukončovat video těsně před písničkou, takže tam mám vlajku i Swimming Home. A vlastně jsem rád, že jsem tuto jinak nevýraznou píseň natočil, protože naživo mi přišla až podezřele moc ... dojemná? Asi jsem ji tehdy začal vnímat jinak a teď už mi ani studiová verze nevadí ... neznamená to ale, že ji miluji ... jen naživo z toho bylo cítit to, co do toho Amy chtěla dát i ve studiu, aby píseň vyzněla, jak měla, ale nepovedlo se jí to ...
A jelikož je to skladba hraná převážně na klavír, i zvuk mi z toho vyšel poměrně kvalitní, takže ano, nabídnu vám video:
Byl to skvělý zážitek ... možná si tím ničím sluch, ale mně to za to stojí .... tohle byl koncert za všechny prachy! Simone může být královnou zpěvaček, ale Amy je bohyně. Možná ani její pohyby nejsou tak propracované jako tance Hanele či Anne nebo výrazná jako gesta nazančující utrpení Emilie, ale ten hlas ... ten je nepřekonatelný ... Škoda toho nového alba, kde ho nemůže téměř nikde kromě písně Never Go Back ukázat.
Nechť je repelent stále s vámi ... doufám, že se zde zase brzy objevím ... mám tolik témat, o kterých bych rád psal, jenže .... to je ten problém ... chchi psát články a nebaví mě odpovídat na komentáře ... ono to zní hrozně sobecky, já vím ... a vlastně i odpovídat chci ... ale než se k tomu dokopu ... aj ...
Taky vím, že jsem sliboval nějaké ceny ... většinu už mám udělanou a do Mástru bych je zde chtěl zveřejnit, taakže moc prosím nečekejte články jiných druhů ... teď tu bude brzy asi taková cenová smršť. A zároveň mě něco napadlo ... svůj nápad bych rád předložil s těmi cenami.
Taky vím, že jsem sliboval nějaké ceny ... většinu už mám udělanou a do Mástru bych je zde chtěl zveřejnit, taakže moc prosím nečekejte články jiných druhů ... teď tu bude brzy asi taková cenová smršť. A zároveň mě něco napadlo ... svůj nápad bych rád předložil s těmi cenami.
Áno ... užívejte prázdnin.
Žádné komentáře:
Okomentovat