Ano, jsem zpět z lyžáku. Od neděle. Chtěl jsem začít popisovat, jak byly Dolomiti krásné, jak mě to na horách bavilo, ale pak jsem si uvědomil, že já to popsat neumím. Opravdu ne. Už kdysi jsem s Vendy řešil, že záporné kritiky a útočné úvahy bych mohl pomalu začít vydávat v knihách (dobrá, je to nadsazené), ale abych popsal něco šťastného, to ne. Copak mi snad tolik vadí, že svět není jen špatný? Odmítám snad fakt, že jsou tu i pěkné věci, když je neumím popsat? Ale tak to není. Těch chvil, kdy jsem se dokázal se svou třídou bavit (a dobře bavit!), jsem si velice vážil a stále si jich vážím, protože vím, že jich už moc asi nebude, ale umím já snad své pocity seskládat do smysluplných vět? Dokázal bych vážně popsat tu krásu Dolomit, aniž by to znělo přehnaně a zbytečně nabubřele? Asi ne, protože jen tehdy, když přeháním, je poznat, že se mi něco líbilo ... ale ono to pak vyzní spíš ironicky.
Rozhodl jsem se na to tedy jít velice záporně. Však já svůj zákeřný mozek přelstím!
Nebylo to prvně, co jsem vyrazil s třídou na lyžák, avšak z toho prvního jsem si odnesl jen to, že slovo píčanál neexistuje, taky že je naprosto hloupé klepat na dveře ředitele, abychom se pochlubili se slovem píčanál, a že na diskotékách bývá tma. Ne, tentokrát jsme si dávali pozor. To jediné, v čem jsme se nepoučili, je alkohol. Ale nepoučili jsme se jen proto, že jsme se neměli z čeho poučit - v sekundě, když jsme byli na lyžáku prvně, jsme byla nevinná děťátka, která neměla pomalu ani ponětí o tom, jaký je rozdíl mezi vodkou a slivovicí. A to je základ! Tentokrát ten rozdíl někteří z nás ochutnali na vlastní žaludek. Že by z toho mohl být problém, se stalo vedlejším faktem - zvlášť když i naši učitelé byli přiměřeně sťatí (tak příměřeně, že se o jednom z nich vyprávělo, že dokonce i na sjezdovkách jezdil opilý). Nakonec ale dva mé spolužáky stihl ten nejvyšší trest - jeden drhnul schody a druhý třídil odpad. Ach ano, ten odpad. U nás v Čechách je asi málokdo zvyklý třídit - nikdo z našeho pokoje na to zvyklý nebyl - takže jsme s tím měli jisté problémy. Jenže v Itálii platí to velice známé pořekadlo: Kdo netřídí s námi, táhne proti nám. Takže jsme dostali na pokoj pár kýblů a igeliťáků, do kterých jsme měli třídit. Což o to, určit, co do kterýho "odpaďáku" patří, nebylo těžké, horší bylo vymyslet, co se vlastně všechno počítá jako plast, co jako papír a co jako plechovky. Jasno jsme měli jen ve skle, ale mít jeden kýbl plný lahví od alkoholu bylo zase nad míru nápadné, takže jediný "odpaďák", ve kterým jsme měli jasno, zel prázdnotou.
Jedna věc byla chod na penzionu, druhá sjezdovky. Ano, tehdy v sekundě jsem byl z hor velice nadšen. Stál jsem na lyžích prvně a říkal jsem si, že naše Krkonoše jsou tak krásné ... že je ani nevidím. Přes mlhu jsem si neviděl ani na špičku nosu. Nebyl jsem si ani jistý, jestli stále jedu na sjezdovce, když bylo kolem bílo. Sem tam jsem minul nějakej strom (možná to byl jiný lyžař), ale vždy jsem nějak dojel. Ne že bych se v tom "mlíku" něco naučil.
Byl jsem si jistý, že svůj neúspěch chci teď v Itálii napravit, a jelikož už jsem i viděl na cestu, řekl bych, že v posledních třech dnech se mi docela i dařilo. Možná se mi to ale jen zdálo, protože mám záhadnou schopnost přisoudit si schopnosti ostatních (tak to mám se zpěvěm - slyším někoho hezky zpívat a začnu věřit, že se mi to taky daří ... he-he), takže to mohlo být klidně tak, že jsem se válel na zemi a jen tupě sledoval ostatní ... Ale ne, zas tak moc mimo nejsem. Zkrátka od třetího dne to šlo.
Ale ta Mastellina! Sjezdovka, která měla být modrá, ale byla asi tak modrá jako má červená bunda. Vím jistě, že to byla první strmější sjezdovka, kterou jsem měl ve Folgaridě-Marillevě (aneb mém druhém domově) kdy sjet ... po zadku to šlo snadno. Věřte nebo ne, ale tehdy mi Mastellina přišla strmá jako stěna našeho domu. Zajímavé, jak dokáže strach zkreslit pohled na věc. Na konci týdne jsem ji sjel poměrně obstojně (sjel jsem ji po lyžích!), ale mou oblíbenkyní se nestala. U mě vládlo Ometto 1 a Orso Bruno. Ať už se mi některé sjezdovky ale líbily méně nebo více, všechny byly rozhdoně krásnější než ty krkonošské (a hlavně byly vidět). A vidíte, chvílím a už to zní neupřímně. Ale já to upřímně myslím. Kvůli těmhle horám bych chtěl být Italem, abych jim měl co nejblíž ... Nikdy jsem neviděl nic majestátnějšího.
Přeji pěkný den a třiďte odpad!
Žádné komentáře:
Okomentovat