Když zazvoní na přestávku, připomíná mi to propuštění z vězení nějméně po deseti letech. Někteří okamžitě s řevem vylítnou ven a utíkají co možná nejdál, někteří pomalu sbírají síly a nakonec vyjdou z místnosti, kde zažili tolik utrpení, aby obhlédli terén, který už tak dlouho neviděli.
Každé ráno je to u nás stejné. Pomalu se scházíme a obklopeni spoluvězni, se kterými máme nejméně rozepří, sesedáváme na lavice - židle totiž omezují.
Každá skupinka se zaměřuje na něco jiného: jedni se snaží s pobytem v ústavu vyrovnat nepřekonatelným řevem, jedni ústav zdařile ignorují vytvořením jiného, virtuálního, buďto v mysli, nebo na mobilu, jedni si čtou sprosté povídky a jedni zase sprosté povídky produkují.
Každé ráno je to stejné ... Místo pozdravů údery, místo pochval urážky - namísto normálního života škola.
Nedávno po hlavách u nás koloval pirátský klobouk Captain Morgan, dříve nás rozptylovaly jen papírky s nápisem "na stropě je houba (a nebo chleba?)", kdy všichni při hodinách vyvraceli krky, aby se přesvědčili. Holt nám nestačí zapojit mozek, což zarputile dokazujeme doteď.
Že "bez" se řekne německy "hund" a že v galaxiích se vyskytuje maximálně jedna hvězda, to už víme všichni. Už jsem vás zavedl do tajů světa, které nám učitelé odepírali, a mystifikovali nás řečmi, že "bez" se řekne "ohne" a v galaxii máme miliardy hvězd. Nevěřte tomu. A až vám někdo bude tvrdit, že starověká literatura se dělí na orientální a antickou, stůjte si za svým a vměťte mu odhodlaně do očí, že se mýlí a že starověká literatura se dělí na orientální a orientační - toť jediná přípustná možnost!
Čeština je krásný jazyk, to tady tvrdím neustále. Prosazuji Česko, jak mohu, ačkoliv mi tady někteří z vás neustále předhazují, jak zbožňují Ameriku, čímž mi hází klacky pod nohy a utvrzují mě v tom, že Češi jsou slabí debilové bez špetky vlastenectví. Ale to je vedlejší ...
Já se vlastně původně chtěl opravdu dostat k té angličtině. Ne, že bych ji chtěl velebit, ale jako školní předmět mě s výměnou učitelky konečně začala zase po čtyřech letech bavit.
Nedávno jsme četli v učebnici článek o slečně Amy, která v dopise děkovala velice své tetičce Susan za to, že jí poslala šálu k narozeninám. Dále se v dopise zmiňovala o tom, jak jí šála sedí k očím, že ji nemůže půjčit kamarádce Sophii, protože nikdy nevrací věci zpět, a také co jí poslali rodiče a co přátelé. My měli napsat podobný dopis. Měli jsme si vybrat událost, ke které jsme dostali dárek ("úmrtí" bylo hned vyřazeno), také samozřejmě, co jsme dostali, a od koho (plus tu omáčku okolo).
Přemýšlel jsem nad tím dlouho - celou přestávku před zeměpisem - a nemohl jsem přijít na žádný vhodný dárek. Ať jsem totiž dělal cokoliv, můj dárek byl vždy nevhodný. Ze všeho nejdřív mě napadlo, že bych to mohl vzít podle reality a poděkovat přes dopis svému taťkovi za židli, kterou mi poslal k narozeninám. Jak se ale zvyšovala nervozita, zvyšovala se i absurdita nápadů, takže jsem chtěl postupně děkovat i za stůl nebo okno. Pak mě to ale trklo ...
Napsal jsem své sestřenici Freyje, norské bohyni, abych jí mohl poděkovat za dárek, který mi poslala k mému dobytí Ruska. Tím dárkem byl otrok, kterého jsem později pojmenoval Kerem. Původní návrh na jméno byl Onur, ale Kerem (tuším Onurův bratr) znělo více černošsky a méně známě. Vypisoval jsem, že barva Keremovy pleti se hodí k barvě kávy, kterou pěstuji na své plantáži (podle Amy: "Barva šály se opravdu hodí k barvě mých očí.") a že jeho oči jsou černé jako uhel, což mám rád. - Znělo to trochu úchylně, ale nějak jsem se musel přehoupnout k napsání toho, že se Kerem stal mým oblíbeným otrokem, tedy ho využívám jen o víkendech a každé druhé pondělí (nenapsal jsem, že si žije ve vyšším luxusu než ostatní otroci, což by mělo vyplývat ze zmíněné "oblíbenosti", ale někteří hnidopichové by mohli podotknout, že tím, že méně pracuje, dostává méně peněz, tedy je chudší ...). Kamarádku Sophii nahradil soused Vertigo (Závrať), který si hrozně rád půjčuje otroky k zrekonstruování své vlastní plantáže, ale vůbec je nevrací, tudíž jsem mu Kerema nepůjčil.
Následně jsem zmínil rodiče (podle Amy: "Rodiče mi poslali nějaké peníze, protože si šetřím na prázdniny ve Státech."). Napsal jsem, že mi neposlali nic, protože mě v sedmnácti vyhodili z domu, jelikož jsem odmítl stát se pracovníkem v továrně a místo toho si pořídil plantáž (a evidentně se ujal i dobývání světa).
Před rozloučením jsem napsal, že přemýšlím o prodání plantáže a o přestěhování se do Murmansku (což jsou mé nové pozemky v Rusku). Ujistil jsem Freyju, že Kerema vezmu s sebou, ačkoliv nevím, co bude černoch, zvyklý opečovávat kávu, dělat na Sibiři.
Best wishes
Nerathus
Evidentně jsem nebyl sám, koho zdolal příval zlomyslné fantazie, protože jedna psolužačka děkovala jakémusi příbuznému za lžíci, kterou si mohla vykopat tunel z vězení, a jeden spolužák děkoval za lopatu, kterou mohl rozkopat silnici (či tak nějak).
Celý sloh měl mít mezi 120 a 150 slovy, což jsem tedy nejspíš splnil, pokud umím počítat. Někteří s tím ale měli problém a klepali se strachem, jestli jim učitelka přijme dopis o 159 slovech. Někteří však měli opačný problém a namítli, že tolik slov (120-150) ani neznají.
Tak uvidíme, jak to dopadne v řeči známek.
Co se písemky z češtiny v řeči známek týče, vidím to na krásnou, kulatou pětku. Čeština je sice podle mě ten nejkrásnější jazyk, nicméně je to s naší učitelkou taky asi ten nejotravnější školní předmět. Nebo mě jen nebaví struktura literárního díla. Ostatně, koho jo. Starověk je taky velice zajímavý, nicméně je mi to stále bližší než pravěk, ve kterém se rýpáme v dějepise.
Ale zpět k češtině ... Na to, jak neustále prudím s tím, jaký jsem obrozenec, vůbec nečtu. Mám rozečtené Životopisy Hitlera a Stalina, Utrpení mladého Werthera, Rožmberskou trilogii a Na západní frontě klid, nicméně nemůžu se pořádně ponořit ani do jednoho. Werthera chápu, je to povinná četba a ta mě nebavila ani když jsme četli poválečnou či meziválečnou literaturu - zkrátka už jen z principu, že jde o něco povinného, jsem se k tomu nedonutil. Jsem ze sebe ale zklamán. Však mě už nebaví číst ani Potter, což jsou pro mě oddechovky - zajímavé, ale jednoduché.
Dnes jsem ale zase na čtení namotivován, s naší předrahou češtinářkou jsme vyrazili na exkurzi do knihovny. První hodinu jsme strávili v malé místnůstce, kde nám jedna ze zaměstnankyň knihovny prezentovala, jak knihovny fungují a co, kde a jak si tam můžeme půjčit. Pro nás, ostřílené čtenáře, to bylo jako opakování zlomků. Navíc jsem si já kretén nevzal brýle, takže jsem viděl jen modré čmouhy, a ještě ke všemu jsem byl ve stresu, protože v šatně jsem četl upozornění "Za obsah tašek a kapes u oblečení neručíme", a od té doby, co mě okradli ve školní šatně, a škola i pojišťovna mi za to dala hovno (omlouvám se, ale kdykoliv si na to vzpomenu, mám chuť jít vykrást pojišťovnu a zabít ředitele), jsem paranoidní. Vidím zloděje všude.
Druhou hodinu jsem však na své věci v šatně zapomněl, protože jsme se dostali k té zajímavější části exkurze, k prohlídce knihovny. Prošli jsme studovny, začali jsme u hudební, kde byly vinilové desky, kazety, ale i časopisy a knihy o hudbě. Našel jsem tam i listopadový Spark, takže jsem si ho rovnou cestou zpět nadšeně koupil. Zase je tam článek o Nightwish, jako kdyby s Anette ještě někoho zajímali.
Kromě hudební studovny jsme prošli i oddělení, kde byly všeljaké encyklopedie, slovíky, učebnice a vůbec naučné knihy. Všechny ohromně zaujal Šmírbuch jazyka českého (který mám doma) a Velký slovník sprostých slov (myslím, že my si v tomhle oboru slovní zásobu rozšiřovat nepotřebujeme). Šel jsem tedy k dějinám a začetl se do Ruska ve 20. století - opravdu krásně psaná kniha, nebo alespoň předmluva je bohatá a zajímavá, dál jsem se nedostal, však už jen přečtení jedné věty mi zabralo celou tu dobu, kterou jsme v tomto oddělení strávili - při větě dlouhé přes stránku ale není divu.
Při odchodu jsem ještě zaslechl útržky rozhovorů těch, kteří se zabývali původem svých jmen, a zjistil jsem, že máme ve třídě Osamělého muže cikána, což je ve skutečnosti poměrně inteligentní a rozhodně česká dívka. Ta jména jsou zvláštní.
Nakonec jsme došli do archívu, kde byly noviny až z roku 1945. Všichni se okamžitě vrhli na roky 1995 a 1996, aby zjistili, co za články vyšlo v den jejich narození. Já si přečetl, o čem se psalo 1.1. 1993. Dostal jsem se jen k názoru Klause, který mi v porovnání s názory dnešních politiků přišel inteligentní, a dokonce i inteligentně formulovaný ("Česká republika je projekt, na kterém je teprve třeba pracovat" - tuším, že tak nějak zněl úvod). Stihl jsem i část článku o tom, jak minutu po půlnoci z 31.12. 1992 na 1.1. 1993 byla na bratislavském náměstí stržena československá (nyní česká) vlajka a o dvě minuty později byla vyvěšena nová slovenská vlajka.
Pak jsme odešli.
Při procházení naším krásným městem jsem si uvědomil, (teď začnu z jiného soudku) že ti, kteří k nám občas zajedou, ale nejsou zdější, a tvrdí, že naše město smrdí, mají pravdu. Nemluvím o splodinách, které vypouštějí auta, to je všudypřítomný smrad, ale procházel jsem ulicí vedoucí k naší škole, která od počátku do konce páchla tedy odporně. A jak jsou tam ty chodníky špinavý. Dřív jsem tam ráno vídával úklidové čety, teď už se z toho asi i jim zvedají žalůdky. Když tam někoho v oranžové vestě vidím, vždy jen zevluje a nečinně čučí na tu špínu. Radši se opírají o popelnici, než aby se vrhli na odklizení těch odporností ze země.
Naše město je vůbec podivné. Když jsme šli do knihovny, uprostřed chodníku se rozvaloval malý zrzavý pes, o kousek dál bylo v kočárku opuštěné malé dítě. Chápu, že rodiče byli v obchodě, před kterým kočárek stál, ale že se opováží nechat ho bez dozoru v tak nečestném a špinavém městě. Nad tím zůstává rozum stát. Málokdo od nás má smysl pro zodpovědnost.
Žádné komentáře:
Okomentovat