Beru to jako osmý smrtelný hřích, když se kdosi opováží obrátit pravou metalovou, popřípadě rockovou, skupinu k popu či rock-popu. Bohužel takovýhle frontmanů přibývá a skupiny se snaží čím dál víc pracovat s prvky, které do jejich stylu ani trochu nezapadají - lidi, to není průkopnictví, pochopte to, to je nevyslovitelné prznění uměleckých duší!
Přijde mi to jako včera, kdy jsem se dozvěděl, že vyšlo nové Mansonovo album a bezhlavě jsem se vrhl do nejbližšího krámu, kde se sortiment zaobíra i jinými položkami než jen Jonas Brothers. Jenže to bylo už v roce 2009 a tehdy to všechno započalo - zpopování.
Marilyn Manson - The High End Of Low, 2009
Ano, tehdy jsem byl z nového alba zatraceně nadšený, ale když se nad tím zpětně zamýšlím, vůbec netuším proč. Možná jsem byl jen unešený z toho faktu, že to bylo zkrátka něco nového. Ostatně, z "Eat Me, Drink Me" (2007) jsem byl taky nadšený, ale tohle album obsahovalo aspoň nějaké hity, například "If I Was Your Vampire" nebo "Car Crash Away", což byly skladby, které měly svou neokoukanou a originální atmosféru, nějaké zvraty, nevšední rytmus a v případě "If I Was Your Vampire" i hlavu a patu aneb smysluplný text. "Eat Me, Drink Me" je často kritizované album. Všichni tvrdí, že právě s ním Manson změknul - ano, změknul, ale stále měla jeho hudba úroveň a dokázala zaujmout, což si zřejmě nikdo neuvědomuje. Každý jen nadává, že od roku 2007 není Manson Manosnem, ale podle mě se definitivně ztratil až po vydání "The High End Of Low". Tohle album se totiž nese v duchu pořádně rozjeté "pařby", která se koná v nějakým zaplivaným pajzlu, kam chodí ta zoufalá, zfetovaná mládež, která neví, co se svým životem, tak se spouští - no a přesně pro tuto skupinu album je. Není na něm nic chytrého. Dřív jsem si ho pouštěl poměrně často, ale tehdy jsem poslouchal i Rihannu, takže to není nijak směrodatné.
Manson ale není jediný, který se v roce 2009 definitivně zbláznil. Ano - jak jste už pochopili, v dnešením článku hodlám jen kritizovat. A vy víte, že já kritizuji rád a cokoliv, dnes si ale beru na mušku alba rádobymetalových a rádobyrockových skupin. Proč tolik klesli ...?
(více kritik: celý článek)
Leaves' Eyes - Njord, 2009
Njord (nebo Njörd) je silný, nebojácný, krutý, nesmiřitelný, nemilosrdný a zrádný bůh moře a mořských bouří, ale je to vhodné jméno pro již třetí studiové album norsko-německé skupiny Leaves' Eyes? Mně upřímně se zdá, že ani zdaleka ne. Leaves' Eyes jsou zvláštním případem, oni nikdy nebyli tvrdou metalovou skupinou, Liv Kristine je spíše ta něžná zpěvačka, žádná dračice, přesto pro mě bylo album "Njord" určitým zklamáním, ačkoliv já jako věrný fanoušek jejich prvního "Lovelorn" mám co říkat. Problém je v tom, že "Lovelorn" mi přijde jako naprosto upřímné album. Ano, je hodně slabé, velmi něžné, romantické, opravdu sladce zamilované, ale na nic si nehraje. Snoubí se v něm norské folkové prvky, pokusy o symphonic-metal a andělský hlas Liv. "Njord" je zcela něco jiného. Kde kdo by si řekl, že od prvního alba k tomu třetímu to taková dlouhá cesta zase není, ale přijde mi, že Leaves' Eyes to brali zkratkami á la Viki Cabadaj. Možná to přijde jenom mně, ale opravdu se mi zdá, že "Njord" je až přehnaně drsné, ale tím způsobem, že vlastně drsné vůbec není. Je z toho cítit ta snaha, ale to je vše. Všechno, co by totiž drsné býti mohlo, je zkaženo těmi elektrickými prvky, které ubírají albu atmosféru. Opravdu není moc působivé, když se zaposloucháte do rozeřvaných kytar a najednou Vám to přetrhne duté praskání, chvějivé bouchání a zelektrizování. Tyhle elementy jsou dobré pro Keshu, Britney Spears, Katy Perry a podobné interprety, kvalitní metalová skupina tohle nepotřebuje. Možná si to Leaves' Eyes uvědomili u skladby "Frøya's Theme", u které se po většinu doby žádný takovýto prvek nevyskytuje (trvá přes osm minut, když říkám
Leaves' Eyes - Meredead, 2011
Na drsný-nedrsný "Njord" navazuje tradiční "Meredead". Když říkám tradiční, myslím to v tom nejpravějším slova smyslu. Hodně skupin totiž hlásá, že se vrací ke kořenům - myslí tím ale jen tvorbu, která by se podobala tvorbě na jejich prvním albu. Leaves' Eyes zašli ještě dál do minulosti, před "Lovelorn", do Norska, ale i do staré Anglie. Vrátili se tak hluboko do minulosti, jak je jen možné. Liv se ponořila do studia staroangličtiny a německá část skupiny do studia norské kultury. A vznikl z toho "Meredead". A mé pocity z něj jsou smíšené. Přijde mi poměrně nelogické vyrukovat po tak nenáročném a odfláklém albu s něčím tak komplikovaným a zamotaným. "Meredead" je velice náročné album, které si nezíská každého, možná je až příliš studijní, jestli víte, jak to myslím. Zkrátka je v něm minimum emocí, nic nejde ze srdce, jde jen o to předvést, že skupina má přehled o historii a dokáže se něco naučit. Jenže to zvládne každý. Téměř. V albu "Meredead" se pokusila skupina skloubit dvě germánské větve - norštinu a staroangličtinu. Míchali melancholické a nespoutané severské tóny s elegantní a uhlazenou historií Anglie. A je to zvláštní. K tomuto skloubení já si snadno cestu nenajdu, ovšem stále mi tradiční "Meredead" přijde sympatičtější než popový a rádobydrsný "Njord".
Takže u symphonic metalu ještě zůstaneme ...
Within Temptation - The Unforgiving, 2011
Co bylo dřív? Touhle otázkou se zabývají lidé už dlouhou dobu. Bylo dřív vejce nebo slepice? Byl dřív komiks a nebo album?
"The Unforgiving" je album inspirované komiksovým prostředím a komiksovými příběhy, to ano, ale nakonec vznikl i komiks inspirovaný albem. Ten komiks dokresluje příběh celého alba a ... a někdy v této fázi jsem si uvědomil, jak podivný to vlastně je. Ztratil jsem se. Kdo kdy napsal album jako komiks? Kdo se kdy nechal překreslit do komiksové podoby, aby jeho postava v komiksu procházela tím, o čem ve skutečnosti zpívá? Sharon den Adel! A zbytek Withinů. Je to originální, zvláštní, zajímavé, ale ... nudné. Protiřečím si? Zajímavý byl nápad, ale nám posluchačům jde vždy především o zpracování. "The Unforgiving" je tím nejlepším příkladem, který ukazuje, jak snadno se dá metalová skupina zlomit. Pokud jsem nadával Leaves' Eyes za "Njord", co mám pak říkat u tohodle výplodu? Po temném "Enter", pohanském "Mother Earth", monumentálním "The Silent Force" a destruktivním "The Heart of Everything" jsem si říkal, že už jsme měli tu čest poznat všechny tváře Withinů, ale není to pravda. Tentokrát nám však ukázali tu, kterou nikdo nečekal - minimálně já ne. Odhalili svou popovou stránku - tedy co se hudby týče, v té byste nepoznali, že se kdysi skupina věnovala metalu, ale žádná změna nemůže nikdy proběhnout hladce, Withini totiž nezvládli tak úplně skloubit text a hudbu. Problém je v tom, že v uplynulých letech byli navyklí uvažovat v textech jedině o zničení světa nebo sebe sama a pustit se toho evidentně nehodlali, takže se pokusili spojit pop-rockovou hudbu a temné texty (pomiňme "Sinéad"). A dopadlo to tak, jak to dopadlo. Katastrofálně, řekl bych. Já vím, že tohle není moc smysluplná kritika, ale upřímně mi ani samotné album nepřijde moc smysluplné a hity jako je "Faster" by mohla klidně zfleku nazpívat Miley Cyrus. Vážně mě na plné čáře zklamali. Všude se sice psalo, že se skupina konečně nebála odhalit svou energickou část, jenže ta energická část, jak píší, se podobá velice té Mansonově pařební stránce, která zaujme leda někoho bezmozkového.
21.10. jedu na jejich koncert v rámci "The Unforgiving Tour" do Prahy. Jednak se neorientuji v Praze, ale především se neorientuji v nových myšlenkových pochodech Withinů. Díval jsem se na nějaké záznamy z již uplynulých koncertů z tohoto turné (skákalo se tam, aspoň jedna tradice zachována) a kromě velice sympatických oblečků Sharon (kam se poděly ty korzetové šaty ...?) jsem nemohl nepostřehnout složení fanoušků. Ehm - kdo z nich poslouchal (opravdu poslouchal a miloval) jejich starší alba? Já bych řekl, že tohle je konec skupiny Within Temptation, jak ji znám, tohle je začátek popové skupiny Within Temptation, které znát ani nechci.
Proč tolik klesli? Oni byli vždy tak dobří, tak zajímaví, jiní, ale teď? Jsou stejní jako všichni ti, kteří se pokouší vydat album v éře 2009-2011 aneb v Éře nezdarů. Však řekněte, kolik skupin v této době vydalo něco kvalitního?
Tak dál. Poměrně nedávno jsem se zde rozepisoval o tom, že Evanescence vydají 11.10. 2011 nové album, takže je načase nabídnout i nějakou tu prvo-kritiku.
Evanescence - Evanescence, 2011
Kam se vytratila ta tajemná atmosféra? Kam zmizely všechny působivé zvraty? Kam se poděla ta část, která chytne za srdce? Kde jsou staří Evanescence?
Není snadné navázat na album vydané před pěti lety, daleko snažší je nechat se strhnout výstřelky určité doby a přesně to se Evanescence stalo. Vzpomínáte na album "Origin" z roku 2000? Bylo první studiové a poměrně zmatené, skupina se na něm teprve hledala a tak na něm předvedla temnou a tvrdou, ale i lehčí, romantickou a popovější stránku. Od té doby se však k popu už nikdy nevrátili, to až nyní ... "Evanescence" je album, o kterém Amy tvrdí, že vyjadřuje její lásku a znovunávrat ke skupině, zpěvu a psaní písní (proto název: "Evanescence"). Pokud je to pravda, šlo s největší pravděpodobností o hodně ztřeštěný a zběsilý návrat. S "Evanescence" se stalo to samé, co s "The Unforgiving", slova jsou stále na stejné úrovni, vyjadřují emoce, ale bez vhodné hudby zanikají a stávají se zbytečnými, protože pod takovým elektrickým proudem nejsou stejnak slyšet, nejsou podpořena a vyzdvyžena, jak tomu bylo vždy dřív. Teď už pořádně nejde o to, co Amy napíše, nejde o to, co si myslí, co zažila, co ji trápí, co miluje, jde jen o to, že skupině dochází nápady a vše maskuje už tolik okoukanými zbytečnými prvky.
Není pochyb o tom, že se všechny skupiny vyvíjí a neustále pracují na své tváři, chtějí se zlepšovat a zkoušet něco nového. Někdy je to na škodu. Někdy zkrátka vrchol přijde už po dvou-třech albech a všechno další jej stěží překoná. Evanescence tvrdí, že svou pravou tvář našli až s "Evanescence", protože se znovushledali. Příběh je to dojemný a krásný, ale v tomto albu přeci o slova vůbec nejde, jde jen o tu hudbu ... a ta nestojí za nic. Možná mi staré časy připomíná začátek "Made of Stone", možná ale jen hledám marně nějaké záchytné body, nějaké světlo ve tmě (nebo příjemnou tmu mezi nablískanými neony? Toť otázka).
Před nějakou dobou jsem Vám sem dal odkaz, kde můžete stáhnout singl "What You Want". Já si ho stáhl ... a pustil jsem si ho jednou. Jen jednou za celou tu dobu. Vlastně dvakrát, to jsem se pak na YouTube díval ještě na nový videoklip. Klub. Zbytečnost. Tato dvě slova jej skvěle vyjadřují. Video k "Lithium" také moc smyslu neposbíralo, ale bylo nádherně udělané, mělo jiskru a něco ve Vás zanechalo - tedy ve mně ano. Ale co klip k "What You Want"? O čem je? Amy běží, běží nejspíš poschodem vedoucím k metru, běží, běží nahoru po schodech, škobrtá, padá, vstává, je vyčerpaná ... ale z čeho? O co tam jde? Proč běží? Proč běží právě tudy? Všechno prolínají záběry z klubu, kde Evanescence jásají na pódiu,v jeden okamžik je tedy Amy úžasná zpěvačka, v jednu chvíli je kdo? Proč?
Na to album jsem čekal dlouho a dočkal jsem se ... Juchů!
Záběr z videa k "What You Want" z oficiálních Evan-stránek ... Nemůžu se zbavit dojmu, že sama skupina cítí, že něco není v pořádku, když nabídla fanouškům právě tuto fotku, asi nejatmosféričtější a nejtajemnější z celého klipu, a to jde jen o pársekundový poslední záběr, kdy Amy skočí z jakési parcely (ne opravdu se v tom klipu pořádně neorientuji, je tak nepropracovaný, až mě začal nudit). Nebylo by rozumnější vybrat z klipu spíš tu část, která jej charakterizuje, aby jej fanouškům lépe přiblížila? Bylo by, kdyby nešlo o tak nevydařený klip ....
Závěrem kvíz ... najdete dest rozdílů? :D
Žádné komentáře:
Okomentovat