Je to už pět dní, co přežívám jako občan. Ve středu jsem se vydal na strastiplnou cestu pro jeden průkaz, který o tom má přesvědčit ostatní a od té doby si ho hýčkám kdesi zahrabaný v peněžence, která leží někde v akváriu v předsíni. Jsem na svojí občanku prostě na nejvyšší míru pyšný.
Ovšem tento článek nebude o tom, jaký jsem bordelář, i když tato věc bude nejspíš nenápadně vyznívat na pozadí stejně.
Začnu nejspíš od čtvrtka, protože ze středy si pamatuji jen to, jak jsem seděl ve velké hale a každou chvíli se ozvalo pípnutí a poté se na ceduli zobrazily červené číslice. A já si tehdy říkal "Kdy už přijdu na řadu?!"
Plánoval jsem, jak ve čtvrtek vběhnu do třídy s občankou v ruce a každýmu ji strčím před nos, až se tím stanu hrozně otravný. Jenže to se nestalo. Sklesle jsem vešel, jako každý čtvrtek, a zamířil k jedné ze spolužaček. Jako každý čtvrtek jsem se jí zeptal: "Píšeme z fyziky?" a ona jako každý čtvrtek odpověděla: "Nevim!" Z toho jsem vydedukoval, že ano, a tak jsem chuť na chlubení se občankou zahnal úplně. Když jsme se pak naprosto zdrcení vraceli z tělocviku (který jsme měli zcela nelogicky spojený s holkama), tak jsme si už jen ztěží vybavovali nějaká vektorová pravidla a když jsme došli před učebnu fyziky, prohlásili jsme, že žádná nejsou. S povzdechem jsme se začetli do sešitů, kde jsme měli náznaky poznámek a špicovali uši, kdy přijde fyzikářka. Za chvíli jsme tedy zaslechli to nechtěné "Baba si přiletěla" a když jsme zavřeli sešity, první, co jsme spatřili, byla fyzikářka Hadravová, která v obličeji připomíná buldoka (skvostný to pohled hned po tělocviku!) Náladu nám však zvedla vzápětí, když nás zavedla do té nejodpornější a nejmenší třídy na škole, kde se ani netopí a projektor blbne pomalu stejně jako u nás ve třídě. Oznámila tehdy něco, co jsem potřeboval. "Tak dneska vyzkoušíme ty, kteří se přihlásili minule!" - nezáviděl jsem jim, ale byl jsem rád za to, že se přihlásili, protože to znamenalo nudnou hodinu bez písemky.
Další věcí, na kterou jsem se ve čtvrtek netěšil byla výtvarka, kam chodím. No, spíš mi více jak ten kroužek vadí cesta tam, která trvá až moc dlouho a já díky tomu nikdy nepřijdu včas. Taky nesnáším, když musím cestovat sám. Já ani tak nevyžaduji konverzaci, ale nějaký příjemný doprovod. Občas se mnou autobusem jede jedna střelená dívka (asi jí budu nazývat Tess), která se mnou chodí na výtvarku. Je ze základky, ze které jsem s největší radostí před několika lety vypadl a její slovník je ještě omezenější jak ten můj! Občas ale stejně narazíme na téma, které by zajímalo nás oba. Nejednou jsme spolu nadávali na cikány, na řidiče autobusů, na Američany a na bývalé spolužáky - tedy, pro mě bývalé!
Ve výtvarce děláme z keramiky busty. Vůbec mi to nejde a ještě ke všemu dělám s Tess! Ne, že by byla nějak špatná, ale má prostě o ideální bustě jiné představy, než já. Také jsme si dlouho nemohli vybrat výraz a typ člověka. Chtěl jsem udělat ruského naštvaného tankistu a ona starého (už trochu dementnějšího) dědulu připomínajícího Einsteina. Nakonec jsem navrhl sebevraždu největší. Bylo to v afektu a rozhodně jsem to nemyslel vážně, ale ona přikývla. Tak jsme se pustili do dělání gejši! Jenže toto už se odehrálo minulý čtvrtek. Tehdy jsme pokročili asi do bodu, kde naše gejša připomínala nejvíc Voldemorta. Na tenhle čtvrtek jsme plánovali dodělat vlasy, jelikož s rysy nám (jako ostatně všem) pomohla učitelka, takže oličej byl hotový. Jenže jsme přišli na zradu největší. Blbě jsme udělali podstavu, a tak se nám Voldemort s asijskými rysy překulil během toho týdne na svou ctěnou tvář, tudíž jsme museli pracovat odznova. Tentokrát jsme se ale oba tiše dohodli na jedné věci - uděláme si to sami a nikoho do toho nenecháme kecat. Taky to tak dopadlo.. z mistra Voldemorta jsme udělali nejdřív oteklého skinheada s ňadry a později starou vietnamskou babičku. Vietnamskou proto, že k nám chodí na výtvarku Vietnamka jménem Linda a my zkoušeli dělat rysy podle ní. Na konci výtvarky jsme do pytlů zabalili starou japonku s pusou černošky a čelenkou Rusky.
Nastal pátek. Na tento den jsem se i přes vyhlídku písemky z matiky těšil. Můj parťák Bender mi totiž asi týden dopředu oznámil, že na tento pátek (neboli na včerejšek) přichystá kalbu k příležitosti mých narozenin a každý den mi to ještě připomněl, takže dokonale způsobil moje natěšení největší.
Škola skončila, matika byla dopsána, zdálo se mi to lehké, čili to mám úplně blbě, a my s Benderem zamířili k jídelně. Doprovázela nás tradičně Deina, která mi poskytovala aspoň nějakou útechu, když mi Bender oznámil, že musí jet napřed, aby to přichystal a já zůstal sám napospas velkoměstu - a jak jsem psal, nejsem zrovna dvakrát rád sám. :D
S Deinou jsme se setkali s její úchvatnou kamarádkou Bubu. Nevím vůbec, kde tato přezdívka vznikla a ani mě to nijak nezajímá, ale ty dvě se stejně snažily usilovně rozpomenout. A pak zabrousili ke Karlovi. Příběh o dívce, se kterou se seznámily na Horské Kvildě a tupě ji začaly nazývat Karel, mě opravdu zaujala až tak, že jsem se rozhodl odtrhnout se od nich a zamířit na jedno-radši-nejmenovanné místo pro pudinky. V tu chvíli ale zavolal přítel Bender, ať koukám i s pudinkama mazat k němu. No, byl jsem tedy bez pudinků, ale naivně jsem doufal, že Bender bude mít radost už jen z mé přítomnosti.
Cestou jsem potkal ještě Baťu s Dvorym. Ani jeden z nich se neobtěžovali mě pozdravit, ale když Baťa zjistil, že pojedeme stejným busem (proč já?!), tak si začal hrát na mého největšího přítele a začal ze mě dolovat cenné informace. Nakonec se šokovaný dozvěděl věci jako například, že Epica byla na MoRu a začal se utěšovat tím, že tam nebyli Nightwish. No - nejsem svině, o Tarje jsem mu říct už nemohl. :D
Konečně jsem tedy dorazil k Benderovi, ale zrovna lehká cesta to taky nebyla. Musel jsem se prodrat houfem odporých malých cikánů, pak houfem ještě odpornějších velkých cikánů a nakonec jsem málem srazil jednu peroxidku. Zrovna dvakrát mi jí ale líto nebylo.
Výtahem, který zněl, jako by měl každou chvíli spadnout, jsem se pomalu doštrachal až do třetího patra k Benderovi, který už číhal ve dveřích a mile mě přivítal slovy "Čau kámo vole všechno nejlepší, nejsem mistr proslovů, padej do naší kuchyně, já udělám velký finále....tamtadadá!" u nich v bytě.
A pak..
jsem to spatřil :D
Opravdu se mi nechtělo věřit, že by si kvůli mě někdo dal tu práci objednat speciálně dort! :D
A pak jsem se vrhl na dárky.. už týden před jsem dostal od Bendera Tobleronku a Fidorku, ke které se váže jistý příběh a stala se symbolem všech dražeb a nyní jsem dostal jakýsi černý (no jak jinak) tácek, ze kterého jsem udělal stojan na svíčku a..
A TOMUHLE SE MI NECHTĚLO VĚŘIT UŽ VŮBEC! Děkuji, Bendere, kámo vole, parťáku! :D
Po samotném obřadu jménem oslava jsme se už tradičně odebrali k počítači, který pomalu hořel touhou poskytnout nám další videa ke zparodizování. :D A tak vznikl Čokoládový Karel, který byl původně Karlíkem a továrnou na čokoládu. A spolu s Karlem i další nezapomenutelné charaktery jako například Gangsterka (Veruka Saltini), která toužila celý svůj život po stíhačce nebo Augustus, který se nikdy nezmohl na smysluplné slovo nebo taky otec Gangsterky, který se až v hangáru dozvěděl, že je jejím otcem a tehdy mu docvaklo, proč mají oba samopaly a nebo samotný Willy, který si nemohl odpustit poučku o tom, jak se správně pere. :D
A pak celý den skončil.. nastala šestá hodina a já už se jen ve spěchu zpakoval a vyrazil od Bendera zpátky domů s dobrým pocitěm, že jsem Gangsterku nadaboval nezapomenutelně! :D
Přeji krásný večer. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat