Oblast pod záhlavím - takzvaný volitelný horní box - mi až moc dlouhou dobu zdobil nápis, že nebudu do 13.3. aktivní, ale jak jste si všimli, limit už je dávno překročen a já se nikomu přesto neozval - ani na mejl, ani tady na blogu, a ani na Skype. Říkám si, že je pošetilé všechno svádět na školu, už několikrát jsem takto uvažoval, ale všichni jste mě přesvědčili, že je naopak zdravé všechno svádět na naše drahé ústavy, takže se k tomu vracím a mou omluvou je škola! Mrzí mě to, bylo toho hodně. Dnes například jsme měli ještě poradu ohledně jisté školní akcičce, na které se chci též aktivně podílet (říkám si, že poslední dobou jsem až moc aktivní), ale zatím jsem kolektivem úspěšně vystrnaďován - nejspíš také částečně proto, že nikdo není zvyklý na to, abych se na něčem taky podílel. Třeba Vánoční akademie, které jsem již také věnoval článek, je projekt, který mě vždy nechával chladným, ale toto je akce, která je něčím mimořádná - už jen tím, že je organizovaná naší třídou a když něco organizuje naše třída, chci být u toho (výsledek je - i přes zdání zorganizovanosti a pořádku - nepředpokládatelný). Ale předpokládám (a tuším, že správně), že Vás náš projekt po mém zdlouhavém úvodu už ani trochu nezajímá.
V neděli večer jsem se vrátil z Kájova, což je, jak už jsem vysvětloval, vesnice nedaleko Českého Krumlova. U minulého článku mě drtivá menšina z Vás v komentářích přemlouvala, ať po návratu vyprávím a přeháním - nyní jste se dočkali.
Ve čtvrtek po obědě pro mě přijel taťka se svým skorofunkčním autem (ono jezdí, ale berte v potaz to, že občas blbne startér - aneb blbě startuje, kdo by nechápal -, také při brždění vyhazuje blinkr - prostě nebliká, když se dupne na brzdový pedál - a při brždění z kopce háže celým předkem - volant i celá palubní deska se roztřese, jak by měl Parkinsona -, prostě je to pohodlné auto) a vyjeli jsme do rušného města. Zakotvili jsme však již u prvního obchodního domu, protože si taťka usmyslel, že si musí změnit operátora. Za jeden den tak stihl seřvat i Ivetu Tabákovou z Vodafonu, i jakousi spojovatelku O2. Zpět ale k Vodafonu, který má svou pobočku právě v onom obchoďáku (ve kterém je mimochodem nemožné zaparkovat. Říkal jsem si, že raději nebudu jmenovat, ale musím! Lidi, nesnažte se nikdy zaparkovat v Mercury centru - nepovede se Vám to!). Milá Iveta se asi hodinu vybavovala s nějakou kamarádkou po telefonu, a že na ni čekají zákazníci, to ji vůbec nevzrušovalo. Nechala nás tak čekat a my stačili zjistit velice zajímavou věc - Vodafone je výhodný jen tehdy, když máte paušál.
Po výjezdu z bludiště zvaného Mercury se mě taťka nenápadně zeptal, jestli počítám s tím, že v sobotu zajedeme oslavit dědovo narozeniny do Krumlova. Nepočítal jsem s tím, ale přikývl jsem, protože mi přišlo neslušné přiznat, že jsem na ně zapomněl (ačkoliv mi o nich nikdy nikdo neřekl a já je nikdy s nikým neslavil). Těšil jsem se ale stejně.
Dojeli jsme do Kájova na ubytovnu, kde se nedělo nic zajímavého. Taťka začal obvolávat všechny infolinky O2 a stěžoval si, že jsou to zloději, kteří si neustále účtují nějaké poplatky za ignorování písemných výzev, které taťka nikdy nedostal - a já bych tomu věřil, taky nejsem nijak spokojený, ale jakýkoliv přechod by se mi nevyplatil, protože O2 pokryli celou naši rodinu - zmetci.
Z chodby na ubytovně se každou chvíli ozývalo "Otevřete, ef-bí-aj!", ale po třetím takovém vpádu mi došlo, že to jen nějaký vyšinutý debil (celý ubytovna mu říkala prostě "debil"), který takto provokoval své sousedy a považoval to za ohromnou legraci. Příjemnou změnou naopak bylo, že se konečně odstěhovala blbá Nasťa, která měla byt hned vedle a obvykle prala ve dvě v noci. Víte, já chápu, že je praní špinavého prádla (možná byste si spíš Rusku spojili s praním špinavých peněz, ale tahle na to nemá mozek) důležitá činnost, ale chápete, jak může někdo prát ve dvě v noci? Možná se budete divit, ale já u toho nemohl usnout!
Pomlázky! Dívky nejspíš nemají tento aparát zrovna v lásce, ale ani kluci v tom tuším nevidí žádnou krásu. Ani já ji neviděl, ale po pátku jsem změnil názor. Taťka mě vzal k Láďovi, který je, jak jsem brzy zjistil, mistrem na všechno. Nejvíc ovšem na pomlázky. Trhům vždy dominují nádhery spletené maximálně ze čtyř prutů, ale tohle byl kanón z patnácti! Dámy, až se toto staré umění naučím ovládat, těšte se. Ovšem nevypadá to nijak nadějne a to ne jen kvůli mé absolutní nezručnosti, ale především kvůli nedostatku vrb v okolí. A to se to tu jmenuje Vrbné! Ironie! Kdysi jsme měli před domem nějaké zakrslé pahýly, které se daly nazývat vrbami, ale pak proběhla betonizace. Dlouhou dobu jsem nikde poblíž nezahlédl žádnou trávu, strom ani keř.
Po nádherném pátku nastala ještě nádhernější sobota, při které se v jednom malém rodinném domku sešla většina rodiny z taťkovy strany. Pravdou je, že byla vcelku i legrace, ale to místo! Pomalu jsem se popral i s dědovou kočkou jen proto, abych se měl kam vtěsnat, naštěstí pak ale začali kuřáci courat ven před domek, kde vklidu vykuřovali, stěžovali si na politiku a chválili krumlovské řeznictví. Já s ním zkušenosti nemám, ale došlo mi, že jsou tam neustále nějaké akce na kýty, takže může být opravdu dobré.
V průběhu soboty jsem zjistil také, že mí starší bratranci, ale i starší sestřenice mají již své potomstvo - a také ho přitáhli s sebou. Má nejstarší sestřenka z taťkovy strany přinesla svou půlroční dcerku a hned, jakmile ji položila na stůl, se všechno začalo točit jen kolem ní. Točit je samozřejmě jen obrazný výraz - v tomto prostoru se točit nedalo... Tak jsme vyrazili na hřbitov! Nemyslete si, že jsme úchylná morbidní nekrofilní rodina se zálibou v chození po hřibotech. Tety tam měly své známé a my mladší se chtěli podívat na hroby Muka a Stárka.
Vrátili jsme se a předali dědovi dárky. Ten zatím vysedával s babičkou v domku a hladil chudáka starou kočku, která je zhruba tak stará jako já. Zpět ale k procesu odárkovávání - nebylo to nic slavného. Děda na to už nedal a skoro všichni mu koupili bonboniéru - z té měli radost jen ti nejmenší. Má nejstarší sestřenice s manželem ddovi koupila encyklopedii dechovky - ano, dechovky jsou nedílnou součástí těchto čtyř dnů. Vždy, když jsme jeli s taťkou v autě, vyhrávali nám Babouci a u dědy tomu nebylo jinak. Navíc taťka nechal dědovi k narozeninám zahrát v rozhlasu za celou rodinu jeho oblíbenou píseň, takže jsme pak celou neděli vyčkávali, kdy přijde na řadu jeho přání. Ani, v neděli - děda má narozeniny až 13., ale to nikdo neměl nikdy čas.
Nu - a takhle to u nás probíhalo. Tuším, že nic z toho, co jsem napsal, Vás nezaujalo, ale chtěli jste to sami..
Přeji pěkný večer..
