Chtěla jsem sepsat takové zajímavé zhodnocení těch nejlepších alb roku 2020, ale upřímně... asi mám buďto úplně zvržlý vkus, nebo ta hudba jde každým rokem vážně víc a víc do kytek, v každém případě alba, která by se zasloužila o mou přízeň jsou nějak... nedostatková.
Hned do začátku raději předesílám, že jsem určitě neposlouchala vše, co v roce 2020 vyšlo, a minulo mě třeba i nové Ozzyho album, ze kterého jsem zaslechla jen dvě písničky a udělala si podle nich obrázek takový, že je to typické ozzy-album, které neurazí, ale ani neohromí. Třeba o něm jednou budu psát jinak, kdo ví, ale proteď ho ze žebříčku zkrátka vynechávám.
Celkově toho bylo vydáno požehnaně. Zpozorovala jsem u sebe však zajímavý fenomén: víc než oblíbená alba se najednou objevují alba od skupin, které běžně neposlouchám, nebo dokonce považuji za tragické, ale ty nejnovější počiny se nejen "dají", ale dokonce jsou fakt dobré. Jenomže "fakt dobré" jsou asi proto, že nic lepšího vydáno zkrátka nebylo, a tak logicky dochází ke snížení mých nároků a očekávání. Touhle cestou se tak do tohoto článku o oblíbených, nebo aspoň nějak zajímavých albech roku 2020 propracovali třeba Delain.
Musím říct, že já fakt nemám ráda, když se metaloví fanoušci sníží k vzájemným urážkám oblíbené kapely, když o Hammerfall tvrdí, že je to buzeranstké, o čemkoliv, kde zpívají ženy, tvrdí, že to není pravý metal, o čemkoliv, kde není growling, se vyjadřují jako o sračkách... jo najdou se různé názory a s většinou těch "hejtů" se neztotožňuji, i když míří třeba na kapelu, kterou úplně nemiluji. Mám dvě výjimky. Delain a Amaranthe. To jsou skupiny, které zase nejsou metal podle mého skromného mínění, nicméně...
