↓↓Nové příspěvky přibývají v rubrice METALOVÁ PACIČKA, všechny ostatní rubriky jsou archivem starých blogů z blog.cz ↓↓

čtvrtek 8. října 2020

My god has shown his sympathy for all the spirits lost...

 Děkuji všem, kdo mi u předchozího článku popřáli k narozeninám, potěšilo to :) 

This is my Confession

(Nebojte se, zbytek článku je psán česky, tohle je jen taková má frajeřinka)

Na starém blogu Per Aspera Ad Aspera, který jsem archivovala a schovala do útrob nové Metalové pacičky, jsem publikovala jednou takový článek. Týkal se nějakých drobností, malých nahlédnutí do mého nitra, do deseti téměř běžných vlastností, chyb, předností, fóbií či přání, která jsem u sebe vypozorovala. Přečíst si to můžete zde. Je to článek z roku 2016 a doopravdy se změnilo máloco. Naopak si říkám, že můj seznam "odchylek" se rozrostl za ty 4 roky natolik, že je na čase vydat druhý článek na podobné téma. Ne proto, že bych nutně chtěla někomu vnucovat svou osobnost, ale proto, že mně samotné pomáhá třídit si tímto způsobem myšlenky. 

1) Ta poslední věta předchozího odstavce je tak trochu lež. Vlastně už od dětství hrozně ráda někomu vnucuji svou osobnost, a tím myslím opravdu osobnost, ne jen sebe a svou přítomnost, ale tak nějak vše, co se mnou souvisí, a hrozně mi dělá dobře, když se najde někdo, kdo by mě obdivoval, takový fanoušek, spíš než přítel. Respektive tohle celé platilo nějak do předloňska. Tehdy trochu vyvrcholily dvě mé krize: První pramenila z toho, že jsem si vlastně začala připadat zbytečná a nehodná obdivu, a druhá se kumulovala po celou tu dobu od dětství. Nikdy jsem si totiž nebyla schopná vybrat dobré publikum, někoho, s kým bych měla společné zájmy a u koho by bylo aspoň trochu pravděpodobné, že ho dokážu přirozeně zaujmout. Na druhou stranu, mě taky přirozeně zajímal málokdo, a tak jsem si dlouho myslela, že život takhle prostě funguje. Snažíte se před někým dělat debila a na někoho to divadlo funguje a na někoho ne. Asi až na gymplu mi došlo, že si člověk musí najít opravdu spřízněnou duši, ale tu jsem si tam nenašla. O to zoufaleji jsem pak chtěla k někomu patřit a vnucovala se ještě hloupěji. Při zpětném pohledu mám pro sebe jediné slovo: facepalm. Trochu mě uklidňuje fakt, že každý si projde svým trapným obdobím, i když u každého se projevuje jinak. Teď už jsem zase trochu jinde, jsem ve stavu, kdy na sebe nahlížím kriticky a snažím se krotit a pečlivě zvažuji, co mám kdy komu říct. Možná si říkáte, když to takhle napíšu, že jsem na sebe zbytečně tvrdá, ale ono to takhle funguje s každým zlozvykem. Než pro vás začne být přirozené něco prostě nedělat, musíte se na to soustřdit každou buňkou a ovládat se při každé příležitosti. Mám ale dojem, že zlozvyky zakódované v povaze jsou trochu horší na zvládnutí než třeba kousání nehtů. 

2) I druhý bod trochu souvisí jak s prvním, tak i druhým odstavcem. Jde o to třídění myšlenek. Každý asi musí někdy třídit, ale upřímně, tento typ článku vám nepomůže rozhodnout se, co budete mít zítra k obědu, jak vymalovat obývák, nebo jestli koupit skříň místo stolu. Pomáhá třídit myšlenky o sobě, a to je něco, čím se posledních asi pět let, no možná už deset (čas letí jaxviň), zabývám až podezřele moc. Tedy přišlo mi to dlouho podezřelé a divné, ale nedávno jsem četla článek o inteligenci a jejím rozpoznávání. Psali tam, že inteligence se u každého může projevovat jinak a každý ji využívá v jiné míře na jiné dovednosti. A že právě jednou z oblastí je cosi jako niterná inteligence, která pomáhá analyzovat sebe samu. Pokud jste člověk spíš praktický, můžete říct, že takový inteligentní člověk "mrhá" svým potenciálem na úvahy o vlastním životě, které nakonec stejně nikam nemusí vést. Upřímně, má cesta přemýšlení o sobě byla hodně krkolomná a děsivá. Začínala jsem totiž s představou, že se cítím víc jako robot než člověk, že lidské požitky jsou mi cizí, že nějaké věci jako drogy, sex a alkohol se mě nemůžou nikdy dotknout. A lidé mi celkově byli odporní. To bylo už hodně, hodně dávno, procházela jsem si tehdy šikanou na gymplu a každým jsem opovrhovala, protože mě to život jinak nenaučil. Až později jsem zjistila, že tohle se musí člověk naučit sám a musí něco udělat pro to, aby byl život opravdu dobrý a zajímavý. Nikdo za vámi nepřijde s magickým lístkem do lepšího světa. A nikdo vám nedá jiný život. O deset let později jsem spíš pravým opakem. Zajímá mě každý aspekt lidského života, poznala jsem nespočet lidských osudů a užívám si, že toho můžu být součástí. Myslím si, že mít tuhle niternou inteligenci aspoň do určité míry rozvinutou je jedině dobře. Možná vám to nepomůže získat Nobelovku, ale pomůže vám to přemýšlet o sobě, když to potřebujete.

3) S mým přemýšlením o sobě a životě také souvisí, že zvažuji přejmenování. To je docela nový bod, ale nedávno jsem četla, že má oblíbená zpěvačka, velice inspirativní osobnost, se nechala z Jitky oficiálně přejmenovat na Annu, neboť necítila se jménem Jitka souznění. Upřímně, nesnáším jméno Barbora od dětství (a za oslovení Báro trhám hlavy) a na souznění nemohu ani pomyslet, proto mě její slova velice zasáhla a namotivovala myslet víc i na tuhle část života. Zatím používám přezdívku Baryn a mám osypky, když mi někdo řekne jinak (ale kolegům a učitelům to nevysvětlíte), jenomže ani to není perfektní. Je to jen náplast. Existují ovšem dva dobré důvody, proč do přejmenování nejspíš nepůjdu: Zaprvé je s tím hrozné sraní kvůli všem úředním listinám, a za druhé...

4) Nesnáším asi všechna jména. To jsem tak nějak podvědomě věděla vždy, ale do slov jsem tuto myšlenku poprvé formulovala, až když jsem se zamyslela nad tím přejmenováním. Kdo by ze mě potom byl? Byla bych spokojenější jako Olivie, Simona, Aneta nebo Fiona? Asi těžko. Ne kvůli hluboké myšlence, že "i kdyby růži nazvali jinak, voněla by pořád stejně", ale čistě proto, že s žádným jménem necítím žádné souznění. Nechci v tomto odstavci ale řešit jen své hypotetické jméno, spíš mi jde o jména ostatních. Nikdy nikoho neoslovuji jménem. V práci nám to tam lítalo "Věruško, Zdeničko, Jiříku..." Když pominu ty zdrobněliny jako pro retardíky, samotná myšlenka, že bych konverzaci měla začít oslovením, mi přijde nepřirozená. Nebo jenom říct "Nazdar Jiří", jak kolegu zdravili všichni ostatní. Za mě to bylo vždy jen "Ahoj". Dotyčný přece ví, že zdravím jeho. Proto zatímco se všichni "jiříkovali", já za každým vždy přišla s pozdravem a se slovy "prosimtě", "můžeš prosím", "byl/a bys tak hodný/á"... Občas to jistilo pro stejně postižené lidi jako já čisté "mňauuu". Ale nikdy ne jméno. Zatím nevím, z čeho ten můj odpor pramení, ale pozoruji, že když má někdo nějakou přezdívku, oslovím ho spíš než člověka bez přezdívky. Bude to tedy asi nějaká averze ke "jménům" a ne "pojmenování". No ano, přezdívky mi do pusy jdou, ale vlastní jméno mám problém už jen napsat, natož vyslovit. Zajímavé je, že když mluvim o někom, najednou nemám problém říct "mám to od Jirky, sejdu se s Martinem, udělej to pro Zdenu". Jde o to přímé oslovení jménem. Zrovna tak ráda píšu povídky a hraju dračí doupě (a pár dalších her), a to jsou všechno zase oblasti, ve kterých se se jmény naopak hrozně moc vyblbnu. Mám tedy dvě teorie, proč neoslovuji pravými jmény, a dost možná na tom mají podíl obě dvě skutečnosti: Jednak jsou česká jména prostě trapná, to mi nikdo nevymluví, neexistuje jediné čistě české jméno, které by neznělo jak pro blbou selku z 14. století, a jednak asi potřebuji mít hodně specifický vztah s člověkem na to, abych ho chtěla vůbec nějak oslovit. 

5) Mám emoční paměť. Obvykle říkám, že mám paměť hrozně špatnou, a když někdo namítne, že jsem na to moc mladá nebo nějaký podobný blábol, odpovím prostě, že "si holt pamatuji to, co mě zajímá", protože tomu už lidé spíš rozumí. Není to ovšem stoprocentní pravda, je to jen zjednodušení. Pamatuji si totiž to, co nějak emočně prožiju, co mě hluboce zasáhne. Platí proto u mě docela dobře "chybami se člověk učí", ale jen v případě, když při svém prvním selhání cítím silný vztek, stud nebo zklamání. Hodně dobře si pak pamatuji věci, které mě při učení pobaví, například vím, že Galvani a Volta byli ve při, protože... no... vepři... Vím taky, že loď, která do Ameriky přivezla puritány, se jmenuje Mayflower, protože když se mi učitel dějepisu na gymplu snažil při zkoušení napovědět tím, že je to známá loď a její jméno začíná na M, první, co mě napadlo, byl Millennium Falcon. A pak jsem samozřejmě zjistila, že TAHLE loď to nebyla. Kupodivu. Faktem je, že si vždycky nejdřív vzpomenu na ten svůj pocit, na ten prožitek z té chvíle, a až pak mi naskočí vědomosti v ten moment nabyté. No a když v ten moment neprožiju nic výrazného, naskakuje obojí holt ztuha. 

Původní článek jsem rozdělila do 10 bodů, ale tohle je článek trochu vážnější. Nejsou to jen bezvýznamná fakta o ničem, je to tak trochu zpověď z toho, co se mi už delší dobou honí v hlavě. Některé části jsou možná normální, pátý bod je spíš odlehčující, ale stejně mám dojem, že vecpat sem dalších 5 bodů by bylo moc. Poslední dobou zjišťuji, že každý člověk funguje hodně hodně odlišně, než jak se prezentuje na veřejnosti. A tím hodně hodně odlišně nemyslím, že se tváří jako zlatíčko a za rohem jde někoho šikanovat. Spíš jde o ty vnitřní pochody, které má každý z nás. A každý se nějak vnímá, něčím se užírá, za něco bojuje, ale ne vždycky to sdílí s okolím. Tenhle aspekt lidského života mi přijde dost fascinující, tak by mě zajímalo, zda to tak taky máte. Většinou totiž každý řeší něco specifického. A kdo si myslí, že je to běžné, po letech zjišťuje, že je naopak výjimkou. A kdo si naopak ve svém smýšlení přijde úchylný, zjišťuje, že lidé jsou prostě úchylní a nemyslí tak uhlazeně, jak je nám to prezentováno v populárních filmech a knížkách. 

Děkuji za přečtení :) 

13 komentářů:

  1. Prokousala jsem se tím vším. Málem bych zapomněla, že jsem bývala tam, kde jsi nyní a to možná i nějakých deset let. Myslím, že duševní hygieně velice dobře prospívá to se z něčeho vypisovat. Možná je to off-topic (ale může to souviset), ale poslední dobou mi přijde, že lidé se snaží být někým jiným místo toho, aby se poznali a smířili s tím jací doopravdy jsou. Je otázka, co tě vedlo k napsání takových článků. Zda mít 'fanoušky' (hej! to je v dnešní době neskutečně přirozené, mimochodem :D ) nebo pro sebe, vše si utřídit, nejspíše i porovnat, jak máš ráda :)

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem se svým jménem hodně spokojená. :) Avšak příjmení je trošku netypické a někdy mi dělá problémy, ale zatím ho měnit nehodlám. :D

    OdpovědětVymazat
  3. Já jsem se svým jménem taky spokojená. Moje babička říká, že každé jméno je hezké, když se hezky volá. :)
    Dodatečně taky přeji vše nejlepší k narozeninám.

    OdpovědětVymazat
  4. Dobrý a zajímavý nápad si takhle třídit myšlenky, jelikož většina lidí si své myšlenky moc nikam nezapisuje, jelikož se může třeba za ně stydět nebo nechce, aby byly jejich myšlenky, kdekoliv zachyceny. Tímto způsobem, člověk dostane ze sebe vše, co ho trápí, když nemá žádného blízkého přítele, tak aspoň na ten papír či blog to může vypsat.
    A je to smutné, když člověk nemá nebo neměl spřízněnou duši, znám to sama, především ze základky. Třeba když jsme měli psát slohovku, jehož tématem bylo: Dopis kamarádovi/kamarádce, tak jsem si vymyslela imaginární kamarádku.
    A s tou emoční pamětí je to velmi zajímavé, dovedlo mě to k zamyšlení.

    OdpovědětVymazat
  5. To já jsem zase na česká jména pyšná, zní libozvučně a mají historii, i když spousta z nich má kořeny v jiných zemích. Chápu, že anglická jména, třeba taková Elisabeth, zní Čechům exoticky. Ale když si to přeložíš, je to zase ta, podle tebe, "blbá selka ze 14. století" Bětka. Takže asi tak.

    OdpovědětVymazat
  6. Já jsem ze začátku svoje jméno moc nemusela :D ale teď se mi líbí :)

    OdpovědětVymazat
  7. Přiznám se, že jména také moc nepoužívám. Používám hlavně přezdívky, u některých lidí třeba ani neznám pravé jméno, ale jen přezdívku :D A o změně jména jsem nikdy nepřemýšlela, to svoje jsem prostě přijala a nedokázu si představit se jmenovat jinak. Mě se ale Barbora líbí :) A je to jedno z jmen pro mou budoucí dceru :D :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
  8. Své jméno a dokonce i příjmení nosím už tak dlouho, že se skutečně nezamýšlím nad tím, jestli se mi líbí nebo ne. Myslím, že jsme spokojená.
    Ale dovedu tvé pocity pochopit.
    Přeji hezký večer, Helena

    OdpovědětVymazat
  9. To je skvělý článek! Naprosto souhlasím, že každý má své myšlenkové pochody a postupem času zjišťuje, že právě druhý člověk je nemusí mít stejně jako on... I pro mě to je víceméně novinka a snažím se třeba pochopit, jak přemýšlí přítel atd., ale on není zrovna ten typ, co se o tom potřebuje bavit, já naopak. :D Emoční paměť má asi také. :D A s těmi jmény, tak to je zajímavé, to by mě ani nenapadlo, že to v někom může vyvolávat "nechuť" :D

    OdpovědětVymazat
  10. Moc pěkný a obsáhlí článek. A klobouk dolů všem co se svěří. Zrovna jsem taky napsala článek o zlosti a vzteklosti, kterou v sobě nosím, díky tomu že mě hodně zasáhnou řeči a pomluvy ostatních a občas se taky takhle vybiju. Dělám to samé a jsem vzteklá. Ale díky tomu mi dojde, hele ty to nechceš aby takhle o tobě mluvily nedělej to.. Řekni jim to i když to bolí. Tak prostě říkám co mě na lidech štve. Někdy to jde lépe a někdy ne. Snažím se mluvit otevřeně a neužírat se. Ale taky umím usednou na postel a jenom brečet a trápit se v osamocení. Někdy potřebuji obejmout a někdy být sama. Prostě to tak mám a učím se s tím zžít. Ono nejde být jen pozitivní, protože bez negativ by jsme si nevážily pozitiv. Prostě a jednoduše umím být hravá a veselá, šťastná a usměvavá ale taky dost nasraná a protivná a třískat s věcmi.. Takže tak :D Každý má své vnitřní boje, jen se za ně nestydět a učit se s nimi žít :D :)

    OdpovědětVymazat
  11. Já mám svoje jméno ráda, měla jsem i přijmení a těžko se mi ho vzdávalo. Avšak manželovo je samozřejmě ještě lepší. :D
    Michaela Blog || Instagram

    OdpovědětVymazat
  12. Zajímavý článek. Nicméně mi přijde, že se se svým jménem stejně jako se sebou a svými nedostatky je třeba prostě smířit a přijmout je. Neměla jsem ráda svoje jméno Lucie, přišlo mi tvrdé i když mne lidé oslovovali hezky. A kalsické Lucko taky nic moc. Ale pak jsem si našla, co znamená a co ve vztahu ke mně a vlastně jsem si ho oblíbila. Dnes se zásadně představuji Lucií nikoli zdrobnělinou nebo přezdívkou. Je to samozřejmě na každém, ale přejmenovat bych se nikdy nenechala.

    OdpovědětVymazat
  13. Zajímavé, že neoslovuješ jménem... Někdo tvrdí, že jméno nám nevybírají rodiče, že si ho povědomě vybíráme sami a rodičům to "napovíme". Věřím, že každé jméno má určité vibrace a když se člověku hodně nedaří, může pomoct změna jména. A s tou emoční pamětí je to pravda - když si chceš něco zapamatovat (například učivo do školy), je dobré k tomu zapojit i ty emoce. Třeba mít obrovskou radost, pak si to učivo lépe zapamatuješ .-)

    OdpovědětVymazat

Oblíbené příspěvky