Báseň: Epilog

Vlastně ta báseň ani pořádné jméno nemá. Mám pro ni vymyšleno jedno epické - a to je prostě "S". Pouhé písmeno S. Víc bych k názvu nedodávala, mohlo by to zkazit to kouzlo... ale asi jenom pro mě, protože většina si to s ničím konkrétním nespojí. Ať už to bude číst kdokoliv a ať už v tom uvidíte cokoliv, budu ráda za přečtení a reakce; zbytek básní si můžete přečíst: ZDE.

Epilog totiž nemůže být jen tak sám o sobě, a tak je tahle báseň poslední básní z jedné... ani ne sbírky, ale takového menšího cyklu básniček, který jsem psala teď o prázdninách. A přemýšlěla o něm asi rok. :D

Tak snad se budou líbit. Zde je ukázka: Epilog

Slunce nepolíbí
nikdy líce mé
každý něco slíbí
a pak si ruce mne

Víckrát už se nevrátím
pod hladinou je klid
jen ať jméno ztratím
Nic po mně nemusí zbýt

V bublině snů
tam v zapomnění
lehce vznáším se

V oceánu dnů
čas znamená snění
svět se zatřese

až budu chtít.

Slunce nerozrazí
mé barikády vod
hloubka tělo mrazí
toť mé podstaty zrod

Ve stínu zapomnění
v legendách zůstávám
svět se rychle mění
těžko ho poznávám.

Jako koráb
s černými plachtami
i já děsím v mořích

Každý je rád
když vyhne se mi
a trestu za svůj hřích

Snad jen má přítomnost je vyhnala
jsou to otroci instinktů
zvířat, co nic lepšího neznala.

Kresba: Prismy remake 2019

Spojení Amy a Priscilly se mi hodně zalíbilo, takže pokud někdy někdo z vás bude skládat rockový muzikál Dark Souls, víte, koho máte obsadit do té nejvíc sexy role. Ale teď vážně. Před asi dvěma lety jsem se o tohle spojení pokusila poprvé - to můžete najít v posledním nemástrovském článku - ale nedalo mi to a zkusila jsem ještě detailnější verzi, protože ten obličej se mi na přechozí kresbě hodně nepovedl.

A tak můj druhý pokus obnáší zatím jenom obličej, opravdu jenom vznášející se obličej s krkem, který je posetý dračími šupinami. Nějakého většího předělání i s tělem se třeba dočkáte časem. :D

Masters of Rock 2019: 4. den NEDĚLE

Upřímně, jak předchozí dny byly úžasné, v neděli už nás nezajímal vůbec nikdo - jako jo, vím, že tam byly megahvězdy Steel Panther, ale hudba úplně pro nás to není. Kdyby záleželo jenom na mně a Vlčákovi, sbalíme se a mažeme asi hned dopoledne zpátky, ale zbytek party se rozhodl, že chce vidět první tři skupiny, a tak jsme vstávali někdy kolem půl osmé (poté, co jsme šli spát asi ve tři), jen abychom stihli ten správný vlak. Hahá, nakonec, když jsme ve spěchu vyráželi, jsme zjistili, že zbytek se teprve probírá. Tak jsme jeli hezky sami. Mártymu s Rolni frnknul vlak před nosem a my tedy jen doufali, že Symfobia bude opravdu tak dobrá, jak o ní Robin zasněně básnil.
Docela mě sralo zjištění, že zatímco nás vyhnali takhle debilně vlakem, sami si tam pak přifrčeli autem. To je kolegialita, co? Sobci.

Kresba: Prismy

Tohle je počin asi ještě z roku 2017, ale tehdy už jsem si nenašla chuť ani čas to sem přidat, a tak Prismy vkládám do pomyslného archivu svých kreseb až nyní. Má své rezervy, není dokonalá, ale jako u jejích předchůdkyň Livriel a Sylvone mě nadchl ten nápad. Myslím, že se Prismy dočká remaku.

Proč jméno Prismy? Není to z kresby asi moc dobře patrné, ale mělo jít o spojení Amy (Lee) z Evanescence a Priscilly z Dark Souls.

Masters of Rock 2019: 3. den SOBOTA

V sobotu nás zase lákaly jen večerní hvězdy, pořádná smršť v podobě Tarji a Within Temptation. Měli jsem tedy příležitost trochu se prospat, ale hlavně se sejít s kámošem, který studuje v Dánsku, rok jsme se neviděli, a teď si jen tak přifrčel za nějakou slečnou do Zlína. Slečnu neznám, ale vzhledem k tomu, že chtěla jet na MOR kvůli Dimmu Borgir, už teď je mi sympatická. A Dračímu doupěti se prý taky vůbec nebrání.

Poobědový čas jsme tedy strávili v Potrefené Huse u náměstí Míru a sdíleli všechny možný a nemožný zážitky (a hlavně povinně oceňovali dračí trika Twilight Force :D).

Dohodli jsme se, že do areálu pak pojedeme na Firewind a Witch Hammer (na vedlejším stagi) jen kvůli těm jménům, protože nám přišli s tím ohněm a kladivem jako velice silná inkviziční dvojka. A inkvizici by možná už kdekdo čekal, ale furt je stylová.

Usadili jsme se tedy pohodlně na tribunách a poslouchali. Marty s Rolni byli asi někde blíž v davu a prý si to tam náramně užili, ale nás tedy Firewind vůbec neoslovili, a tak jsme prchli na ty WH, kteří se s FW částečně kryli. Lepší rozhodnutí jsme učinit nemohl. Ani ne tak kvůli hudbě, protože Witch Hammer znějí jako taková amatérská odnož Arakainu, ale rozhodně kvůli počasí. Když WH skončili, měli jsme příležitost trochu cournout a velice příhodně jsme courli zrovna ke kavárně a zrovna, když se spustil strašnej slejvák. Čekali jsme tam namačkaní po zbytek Firewind a část Rage a už to pomalu vypadalo i na povodně. Stan se nám začal z jedné strany mírně zaplavovat - a to nejen vodou, ale i vysoce originálními vtípky typu "já se fakt nepochcal". No a jelikož jsme tam úkryt našli jenom já a Vlčák, museli jsme po této menší přeháňce vyrazit hledat zbytek party.

Díky moderní technologii to nebylo tak náročné, ale teda Míru s Robinem jsme našli fakt v hrozném stavu. Evidentně dostali plnou dávku přívalového deště a teď tam už jen odevzdaně sušili úplně promočené bundy, mikiny a vesty. Marty s Rolni pak dorazili ve velice podobném stavu, protože se nechtěli vzdát svých dobrých míst na Firewind, a tak k nám spíš přitekli, než přišli. Chvíli si tam vzájemně přehazovali košile a bundy, aby porovnali, co koho víc zahřeje, ale nakonec jsme s Vlčákem usoudili, že nejlepší bude navlíknout minimálně mrznoucí Rolničku do našich suchých svetrů v úschovně.

Tahle historka má vlastně velice dobrý konec, protože vyústila v koupi úplně nádherné košile (asi za 800, ale byla fakt tak krásná, že do té tisícovky to jde). No a ta košile je pánská a patří Vlčákovi, ale tehdy jsme ji kupovali pro mě, aby mi netáhlo na záda, když můj svetr okupoval cizí tělo.

Spider-man: Homeless

Někde jsem četla takový vtip, že když se první díl jmenoval Homecoming a druhý Far from Home, třetí by se měl jmenovat Homeless. Ne že by to nedávalo úplně smysl, protože ani když se rozpadnete na prach, o pět let později se vrátíte, město je v troskách, lidi zmatení a vaši blízcí umírají, nemáte evidentně ten největší shitstorm za sebou, ale to bych předbíhala...

Spider-man byl jednou z mých dětstkých lásek. Ten s Tobeym a zrzavou emdžej, která nastavila laťku mých předsudků tak vysoko, že jsem její přičmoudlou verzi v novém Spider-manovi překousávala jen těžko, ale... jsou zrzky, které to odsraly víc (ehm, Ariel, ehm, Triss).

Spider-man z avangerovské ságy s Tomem Hollandem je jiný. Je to na první pohled víc pubošský a na druhý víc šílený počin, ale na třetí pohled je to zcela geniální. Teď v sobotu 20. 7. jsme byli v kině na druhém dílu a je jen velice málo,c o bych k tomu mohla říct kromě samých pozitivních superlativ, ale stejně to zkusím.

Popisovat děj asi nemá moc smysl, řeknu jenom tolik: Se všemi těmi elementály a jinými dimenzemi jsem si říkala "Dobře, záporáci jsou evidentně bláboloidní, zápletka je docela bláboloidní, ale je to jedno, protože co věta, to perla." Zkrátka jsem byla smířená s tím, že to bude další film, který sází jenom na vtip. A sází na něj opravud hoooodně. Jenomže... Tohle není ten případ. Opravdu jsem se smála od začátku do konce, ale postupně se každá ta hloupost, co se ve filmu objevila, vyloupla v mnohem zajímavější a drsnější zápletku. Za každým smíchem pak bylo další poznání. Za každým vtipem bylo nějaké odhalení a pochopení. A rozhodně dál film řadím k těm, které pomalu rezervují rehabilitaci pro vaši bránici, ale nebylo to ploché jako třetí Thor. Nebylo to bezvýznamné a ubohé. Takže tomu dávám solidních 5/7 a teď jdu vypíchnout tu nejlepší část:

Vlasy jako oheň

Tohle je článek asi spíš pro mě (pokud se tedy nechcete kochat mými velice uměleckými fotkami a mými ještě umělečtějšími ksichty), protože už hrozně dlouho zoufale potřebuji nějakou svou galerii odstínů a barev, abych vůbec věděla, jak mi která barva chytla a jak v praxi vypadá, protože mnohdy se to od avizovaného odstínu hodně liší. Ale kdyby někoho mé barvy inspirovaly, směle do toho, já si myslím, že ta zrzavá je úžasná.

Masters of Rock 2019: 2. den PÁTEK

Pátek měl být dokonalý. Battle Beast a Dimmu Borgir a ta moje vysněná autogramiáda, při které ukořistím nejen podpisy, ale také "In Sorte" fotky... well, měla jsem si tu Prosperitu nastudovat lépe, ale kdo by čekal, že když Tarja i Within Temptation autogramiádu normálně mít budou, zrovna z Dimmáčů se stanou takové princezny (ehm... takoví asociálové), že se kontaktu s fanoušky vyhnou. Shagrath asi nechce být viděn bez make-upu (jak já mu rozumím). A tak jsem ještě ve čtvrtek v noci zklamaně zjistila, že podpisovka není, tudíž první cíl byli prostě jen Battle Beast (to "jen" by nemělo vyznívat zklamaně kvůli BB, spíš kvůli té podpisovce).

Třetina party vyrazila dřív a pak nás po zbytek víkendu týrali svými ukořistěnými stylovými tričky Twilight Force s fialovým drakem. Tak moc odpovídajícím jednomu našemu drakovi z DrD. My přijeli akorát v průběhu jejich autogramiády, ale to jsem zjistila až dodatečně, protože nejdřív jsem absolutně netušila, ke komu ty elfí uši přiřadit. Prý ale tahle roleplayingová parta dokáže nejen dobře vypadat, ale i hrát, tak je asi ještě časem vyzkouším, protože dobrých skupin není nikdy dost. Víc, chci víc...

Prvním cílem byla drsňácká zmrzlina. Ve čtvrtek jsme objevili, že se po areálu promenádují lidé s černou zmrzlinou, a tak jsme ji museli vyčmuchat taky. Samozřejmě fotka s ledovou známkou metalu v 15 stupních nesměla chybět.

Alistair a Anders - kocourci

Naši přátelé už delší dobu přemýšleli, že by dopřálid obrý domov zase nějaké kočičce, a tak jsme je poslali 19. na umisťovací výstavu s tím, že bychom mohli jít taky. Nakonec nemohli, neboť přítel byl v práci a já bojovala s angínou, ale i přesto, že jsme si my dalšího chmelíčka domů neodnesli, dva kocourci svůj domov našli. A ten nejlepší možný, u našich přátel.

Anders a Alistair jsou mladí divoši, kteří si svou mazlivostí a bezprostředností získají snad srdce každého. O víkendu 20.-21.7. jsme je šli hlídat, a tak jsem nějakou menší fotodokumentaci vynechat nemohla.

Tady je máte, nádherné hravé kočičáky:

Černobílý Ani:

Mourovatý Ali:

Masters of Rock 2019: 1. den ČTVRTEK

Předchozí článek o tom, jak jsme dorazili do Zlína a následně do Vizovic >> ZDE <<

Ještě ve středu jsem spekulovala, jak si asi Aeva s Xandriou povede, když nahrazuje tak silnou osobnost a úžasnou zpěvačku, jako byla právě Dianne. Jako fakt, překonat královnu srdcí s nezaměnitelným hlasem, která před dav před těmi čtyřmi lety nastoupila v úžasných šatech s lebkami, to byl těžký úkol. A nebudu lhát, čekala jsem to nejhorší. Na zmatené zpěvačky, co zoufale běhají po pódiu a hledají útěchu u kytaristů, už jsem taky zvyklá. Díky bohu se z Aevy vyklubala hodně silná Diannina konkurence (nebo tedy aspoň náhrada), a tak jsem ve čtvrtek chvíli jen němě zírala na pódium s výrazem oslnění a vnitřního naplnění, dokud mi ruka sama nevystřelila do vzduchu a úvodní Death to the Holy nedala pokyn k party hard. Ne že by se něco takového nakonec dostavilo. Pravdou je, že i přes Aevinu skvělou práci s davem i hlasem, zůstávali fanoušci tak trochu mrtví. Druhé menší bodnutí u srdce přišlo, když oznámili poslední píseň, příčemž z nejstarší tvorby nezahráli nic - ani typický Ravenheart (vážně? Xandria bez Ravenheartu je jako Tarja bez Nema: aneb stručná definice roku 2019) - a z té středně staré tvorby (no, tak asi rok 2012, to prostě stará tvorba není), tedy z Manuelina alba, asi jen dvě písně. Na druhou stranu Aeva sice dávala s přehledem nové fláky, ovšem v Manuelininých písních hlasově jen zoufale tápala. Divit se holt nemůžu, že nám pro jistotu z toho nejmrazivějšího (a zatraceně nejlepšího) alba naservírovala jen Cursed a Valentine.

Nový přírůstek do sbírky: DIMMU BORGIR - Abrahadabra

Jelikož Déčko v mé minisérii "cédéčková sbérka" máme dávno za sebou, přidávám nově koupené Dimmáčky jako cosi extra, co vybočuje z řady... ale popravdě, i kdybych je šoupla hned za Dharmu, vybočovali by svou démoničností stejně.

Dimmu Borgir (Norsko)

Dimmu Borgir, Masters of Rock 2019

ZMJ

Z

I den

barví se černí křídel mých,

jsem ústy, jež neznají smích,

i s krví plivou, co jste hodili,

kamenem chřtán smrti pohostili.

I noc

probuzení nabízí,

stín k nové vášni pobízí,

ovládá nit mysli loutek svých,

kde není vůle, není ani hřích.

Však jsem to já, kdo ruiny z bahna pozved.

Vaše nemoc zamoří váš vlastní svět.

A díky mně minulost znovu dýchá

dechem, co neutichá

a patří jen mně

chuť převeliká

dál netlít na dně.

Šero

je závoj z prastarých přání

zvědavost oči pohání.

Největší síla je vidět skrz vás.

Pohled do duše nahradí hlas.

Však díky mně zmizelo, co vás tíží.

Vln pachuť už vám nikdy neublíží.

A jsem to já, kdo vás ke slunci pozved

do boje, co začal hned

s mým probuzením.

Poslední let

za vykoupením

čeká teď všechny, kdo nechtějí spát.

Oči září, ústa se chtějí smát.

Masters of Rock 2019: příjezd a rozkoukání se

Návrat do Vizovic po 3 letech byl vskutku epický, jak jsme si navykla poslední dobou říkat téměř o všem, ale upřímně, tady to platilo stoprocentně. Velkolepá byla akce ostatně už jen tím, že jsme vyrazili v šesti - tedy já, můj přítel Vlčák, můj nejlepší kášmo Robin s "malým" bráchou Mírou a po menším přemlouvání a dělání drahot, protože "Withiny po tom výkonu v Praze vidět nepotřebují", i dva nejúžasnější zvrži na světě Martin a Rolnička.

První velká akce bylo odevzdání kočky. Martin s Rolničkou se na to pro jistotu vybodli a své dva nové chmely nechali čtyři dny napospas samotné doma - no, dobře, někdo je tam chodil krmit a mazlit se s nimi, ale myslím, že to by u naší markýzy stejně neprošlo. A tak jsme si udělali nepatrnou zajížďku z Prahy do Zlína přes Kaplici, abychom pacičku předali tatinovi. Ovšem podstatné to bylo i kvůli mojí změně trvalého bydliště, takže kočka nese jen poloviční vinu. Navíc to byla úžasná příležitost, kdy se tatin konečně mohl seznámit s Vlčákem, byť to bylo nahonem.

Návrat s novým designem: Eternity

Návrat k blogu jsem plánovala už delší dobu. Ani vlastně netuším, jak dlouho jsem byla neaktivní, ale trochu se začínám smiřovat, že všcehna má "esbéčka" jsou mrtvá. Ne že by to bylo to hlavní, o co by mi při blogování šlo, spíš naopak. Užívám si psaní článků a konečně po delší době přicházím i s chutí číst si cizí články. Snad se mi tedy podaří vydržet s blogováním aspoň první tři nejtěžší měsíce - a pak už by to mohlo jít. Ze strvačnosti, však to znáte.

No ale co tedy přináším za novinky? Design, samozřejmě, protože datadisk je dávnou minulostí v Living Worls S4 už máme za sebou (to je jen narážka na Guild Wars 2, nejbožejší hru na světě, podle které si vždy utvářím designy), a tak to chtělo holt změnu. Ne zas tak drastickou, jak vidíte, oproti předchozí Path barvu ani styl příliš nezměnil, ale přesto z něj má ten dobrý svěží pocit.

Tak co, bude u vás mít fialová no.2 úspěch?

M.E.T.A.L.

Koncerty a festivaly

(a moje zážitky a fotky z nich, samozřejmě!)

Recenze
(představím vám svoje cédéčka, oblíbené skupiny, ale i totální shitstormy, kterým byste se měli vyhnout obloukem)
>> pak mám taky vedlejší blog o neznámých skupinách - zde

Zajímavosti
(zalíbí se mi nějaký artwork, šaty, sdělení, text, najdu cokoliv, co je aspoň trochu zajímavé, a hodím to sem)

Básně - čtvrtá sbírka 2018/19, část 4. ZIMA II

<<část 1. ZIMA I + JARO

<<část 2. LÉTO

<<část 3. PODZIM

ZIMA II: SVATYNĚ

Krok a krok, to ke dveřím se blížím.

Slzy jsou oheň, co mě zevnitř spaluje.

Cvak a cvak, zámek ke snovým říším

pro cvoka, co se zas lituje.

Mně se už taky zajídá,

že se domů vracím jenom já.