Kebab

Vlastně byl původně tento článek jednou velkou kritikou na rozhodnutí ochránců lidských práv uznat držení kojence lékaři při očkování jako omezování osobní svobody, ale pak jsem si uvědomil, že bych jen přebíral to, co si moc dobře uvědomuje každý z vás - že je to blbost ... politici se stále snaží předhánět v dobrých nápadech a čím jsou lepší, tím víc trpíme. 

Tak tedy jinak!

Bylo mi už dávno jasné, že tento blog nemůže nadále fungovat tak, jak kdysi ... Svých patnáct minut slávy jsem si tady prožil a co jsem hledal, to jsem našel ... přátele a vůbec někoho, kdo by byl schopný mě poslouchat nebo mi dokonce naslouchat.

A co teď? Já už tu nejsem tak často, jak bych chtěl ... Nevím, jakým směrem se dál ubírat. Ale blog pozastavit nebo nedej žárovko zrušit nechci. Ale stále tu pracujeme s faktem, který si uvědomuje snad každý z nás - já, díky škole a vůbec všemu, moc aktivní nebudu ... ne jindy než o víkendu ... tedy tento blog křtím na blog VÍKENDOVÝ. Předběžně můžeme předpokládat, že mimo víkend zde nic moc nepřibude ... pokud ano, bude muset jít o něco opravdu významného!

V sobotu (a dokud nezačne sezóna F1, tak i v neděli) se vám budu věnovat, jak jen budu moct ... Ale v jinou dobu s tím moc nepočítejte - radši.

tác a husu

vaše Plesnivina

Marilyn Manson 15.7. 2012 v Praze

Nové album - "Born Villain" - se zrodilo, takže je načase uspořádat velkolepé turné ....

Což je sice fantastické, ale onen den, na který je Mansonův koncert v České republice v rámci turné naplánován, je zároveň i posledním dnem oslavy s mou rodinou ... ehm, totiž Mástru.

Láska pro čtyřletá gymnázia

Před dvěma lety jsem tolik nadával na den sv. Valentýna, že jsem prakticky nedělal nic jiného. Nadávky směřované na tento růžový, zamilovaný svátek naplňovaly všechny mé dny, které se kolem něj motaly. Proč? Protože vlezlí prodejci by nejraději nalepili kýčovitou výzdobu už i na naše vlastní okna, protože všude se mluvilo jen o tom, jako kdyby nic jiného neexistovalo nebo alespoň nemělo cenu a smysl. Tehdy jsem růžové viděl už i chodníky a nedivil bych se, kdyby z větví stromů vyrůstala srdíčka. Ano, ještě před dvěma lety jsem 14. únor nesnášel k smrti, protože všechny ty kýče byly úplně všude - andělíčci, pusinky, srdíčka, neviděli jste nic jiného! Lidé kolem mě si mysleli, že snad jen žárlím a a proto beru zamilovaným jejich svátek ... Já tvrdil, že k vyznání lásky není třeba žádný stupidní americký svátek ... americký ... vlastně pochází z Itálie, ale upřímně, myslí si někdo z vás, že jsme ho my - Češi - začali slavit kvůli Italům? Ne, to jen proto, že se slaví v Americe, slavíme ho i my. Stejně tak to je s Halloweenem. I kdyby se v Americe slavil den sv. Prdu, my ho převezmem taky.

Bůh mi řekl, abych ... zabil?

Zdatně blog už přes týden zanedbávám. Ano, zanedbávání je poslední dobou má nejoblíbenější činnost. Ale k sakru, proč? Však já na vás nechci kašlat ... Tohle jsem řešil už v minulém článku ... a v předminulém ... a mě štve, že to musím stále znovu a znovu řešit. A důvodem tomu je jen a jen má neaktivita. Jenže ta je způsobena jistou nechutí dělat cokoliv - asi nemám vůli a nemám inspiraci. Já ani nepíšu, ani nečtu. Nedělám nic, jen hloupě koukám na televizi a poslouchám hudbu. Hudbu? Ani to ne, vždyť já jsem se v posledních dvou týdnech zkazil natolik, že jsem si pustil poslední album Within Temptation! A mně se to album ani nelíbí, nevidím v The Unforgiving umění, já v tom vidím (spíš slyším) hloupé tanečení písničky, ale zkrátka jsem měl náladu si je pustit. A vy víte, jak jsem už několikrát nadával, že dnešení umění vlastně vůbec o umění není. Všechno je o penězích a jméně umělce. Kdokoliv vám dnes může prodat cokoliv - proč jsou lidé tak slepí? A hluší?! Nová tvorba je jalová, je o ničem.

Zbraň

Na začátku roku u nás ve škole kdosi přišel s nápadem vydávat školní časopis. Takových už tam bylo mnoho a všechny fungovaly jen pár měsíců. Většinou to končilo u vtipů, protože lidé nevěděli, o čem psát. A přitom je toho tolik, co by se dalo rozebírat ... jenže jak to pojmout? Kolik mých článků skončilo mezi rozepsanými - spíš zapomenutými a bez šance na dokončení? A to jsem si zpočátku říkal, že bych se při utváření časopisu angažoval rád. Ano, rád bych do toho šel, ale s odstupem času si říkám, že bych na to neměl, takže jsem rád, že jsem v den náboru chyběl. Proč si ale říkám, že bych to nezvládl? Protože v tomto časopise to funguje tak, že jeden šéf určí témata a článkaři si je musí rozebrat. A to bych nedal. Já neumím psát na zadané téma, ani slohy jsem proto nikdy nezvládal. Ale pak jsem si uvědomil, že když píšu na blog článek, také píši na určené téma - na téma, jaké jsem si určil já, ale taková témata se velice často podobají těm, o jakých jsem nezvládl psát ve škole, nebo je nedokázal dokonale rozebrat na různých schůzkách. Takže jsem se rozhodl, že prvně v historii blogu napíši na téma týdne. Měl bych se v tom procvičit. A příhodně pro tuto příležitost připadlo zoufalství.

Často běduji, že jsem zoufalý, ale to jsou většinou jen chvíle, kdy hloupě zmatkuji. Pravé zoufalství je o něčem jiném .. o ztrátě naděje, bezradnosti, bezmoci. A také proto si myslím, že naše země je jako celek uvržena do jednoho nekončícího zoufalství - bezradnost je denním chlebem každého zlomeného Čecha a beznaděj je mu vodou.

Stále s novými a novými omezeními pro občany přichází páni velkomožní (ano, politici). A můžeme se my bránit? Je nás víc a přesto máme menší moc. Píšu, že je nás víc, jako kdybych naši zemi rozděloval na dvě strany, které proti sobě vedou válku. A ne snad? Politiky už málokdo bere jako autoritu a jako vůdce - oni nejsou ti, ke kterým vzhlížíme. Mnozí se kvůli tomu, co jsou schopni s tímto státem provést, obrátili zády a teď hledí do minulosti a vzpomínají, jak jim bylo za komunistů krásně. Jenže ten dnešení režim se od toho bývalého už tolik neliší. Demokracie se krčí ve stínu zasahování do soukromí, které nosí hrdě její jméno. Takhle to tu funguje. Všechno je při starém, akorát to má jiné jméno.

Ano, teď můžeme vycestovat, kam se nám zlíbí. Také toho lidé hojně využívají a já se jim nedivím. Chtěl bych jako hrdý Čech zůstat tady, ale copak mě zdejší životní podmínky nenutí k pravému opaku?

A nejsem rád za to, co mám. Vím, že v Africe lidé trpí daleko víc ... trpí hlady, zažívají teror a umírají na nemoci. Poznávají ale jen zoufalství z jiné strany. Ono má totiž mnoho stran. A není nesobecké tvrdit, že nám je tu skvěle, to je totiž šílené. Nemá smysl srovnávat nás s Afrikou, protože všude se dějí zvěrstva, jen v jiné podobě. Za chvíli budeme trpět hlady i my ... ale nez nedostatku potravin, těch se sem dováží hodně, to kvůli nedostatku financí - ty mizí tak rychle, jako naše naděje. Všechno je to o matematice a přímé úměře: čím rychleji mizí peníze, tím rychleji se dostáváme do stavu beznaděje. Čím větší je naše beznaděj, tím větší je naše zoufalství.

Ale mohli bychom přestat být zoufalými, jestliže dostaneme peníze? Říká se, že peníze nejsou všechno, že se za ně nedá koupit například láska ... Jenže dokud to půjde dál tímto směrem, peníze budou daleko cenější než nějaké obyčejné lidské city. Kdo na ně hledí? Koho zajímají naše potřeby?

Oni můžou vést vymřelý stát a bude jim to jedno. Ne, nebude, protože už nezbude nikdo, kdo by odváděl daně.

Folgarida, Marilleva a Madonna (Itálie 2012)

Nejspíš už asi týden jsem tady nebyl ... Ale proč? Mám krásný a pohodlný zlozvyk svádět všechno na školu, ale už několikrát jsem se zařekl, že to na ni svádět nebudu, takže mi nezbývá než dumat dál. Jenže já jako kdybych ztratil chuť cokoliv dělat - cokoliv smysluplného a zajímavého. Což volně přeloženo znamená, že na vás kašlu, protože si vás vážím a blog považuji za fantastický. Jenže ... ne vždy je nálada. Poslední dobou jako kdybych byl myšlenkami jen na horách ... ano, ve Folgaridě a Marillevě.

Což mi připomíná, že tento článek jsem nechtěl věnovat jen omluvě za mou neaktivitu, ale především fotografiím hor, vleků a sjezdovek v Dolomitech...