Když nevíte co by, pořiďte si Gobi, bude vaše hobby, najdete ji v Obi!

Špagety. Nemůžu za to, ale od té doby, co jsem změnil písmo z Georgie na Trebuchet MS (mistrovství světa v trebuchetu?), přijde mi každý můj článek jaksi opticky (jo kdyby jen opticky) roztažný. To písmo! Nepřipomíná vám taky špagety?

Růžová pastelka

Mám na stole drobky cizího původu (připisuji jejich vznik matce), milion ořezávátek, které stejně nikdy nevyužiju, a kromě dalších nepotřebných věcí, které na psací stůl v nejmenším nepatří, i kyblík s pastelkami. Většinou jsou černé a žluté, bůh ví, proč se u mě hromadí zrovna tyto barvy, každopádně mě teď - právě, když jsem se rozhodl napsat článek - upoutalo něco, čeho jsem si nikdy dřív nevšiml. Zářivě růžová pastelka. Vzdal jsem jí hold tím, že jsem po ní pojmenoval dnešní článek a dokonce ji zmínil v prvním odstavci, který je značně od tématu, tedy jsem pro ni učinil daleko víc než pro některé mé takzvané přátele.

Dejme jí ale už pokoj, protože já se chtěl původně omluvit za neaktivitu. Žárovcežel (už jsem vám vyprávěl o cyprealismu? ne? chyba! ale o tom až jindy) jsem nevěděl, jak začít, takže jsem se začal koukat po okolí, jak to dělávám vždy, když tápu. Dnes jsem ovšem zmatenější než kdy dřív. Však ti maníci z blog.cz po mě chtěli nějakou reregistraci, aktualizaci účtu a tak! No chápete to? Jako kdybych nebyl věrný a pravidelný uživatel. No, moc nejsem, pravda. Takže se vám omlouvám, že jsem se vám takto neúmyslně vyhýbal, měl jsem prácičku. Ano - velkou. Vlastně to nebylo nic významného, zkrátka škola a taneční. Ale víte, jak to dokáže člověka zničit? Ale nechci, abyste mě litovali kvůli tomu, že chodím do tanečeních, jak to většina z vás má ve zvyku. Nebylo by to špatn, občas je to i vtipné a zajímavé a snad mi to k něčemu i bude, jen je to zkrátka namáhavé. Jako vše poslední dobou.

Víte, já se blogu budu věnovat, ale až od pondělka, do té doby tu nebudu. Chtěl jsem jen oznámit, že toho mám moc a tím dát vědět, že se ještě nějakou dobu nestavím. Taky jsem se cítil hloupě, když jsem vás tu nechal takto potupně vyčkávat na mé odpovědi. A ještě chvíli nechám. Nemám čas.

Ale s blogem nekončím. Této otázce jsem čelil několikrát a jako už mnohokrát se ji rozhodnu ignorovat.

Lidi, lešení!

Ne, tohle už nebude silně nenávistný a vlastenecký článek, těch tu bylo za uplynulou dobu až až. Mám taky své srdce a potřebuji si ho vylít. Ano, od toho mám spolužáky, kteří mě vždy ochotně vyslechnou, takže na blog se rozepíši o tom, z čeho jsem dnes měl málem smrt.

Dny poté ...

A nebo spíš roky poté? Dnes jsem se probudil do sychravého dopoledne a jen co jsem zvedl hlavu, abych zkontroloval televizi (zda je na svém místě - tady člověk nikdy neví), zahlédl jsem podezřelého pána v černém obleku. Ano, v té televizi. Ne, nedávali Muže v černém. Byla to vzpomínka na 17. listopad 1939. Víte, většina lidí, kteří mají alespoň nějakou představu o historii země, ve které žijí (v téhle době ti, kteří si vůbec uvědomují, v jaké zemi žijí), si dnes museli vybavit Sametovou revoluci, dav na náměstí a pověstný 17. listopad 1989. Ale tenhle den by nebyl významný bez 17. listopadu 1939, což už ví dnes málokdo. Tehdy byly uzavřeny české vysoké školy v rámci okupování Němci a popraveno bylo deset vysokoškolských studentů. Mezi nimi byl i Jan Opletal. Zmiňuji to, protože většině lidí je to jméno povědomé - ano, však se po něm jmenují ulice - ale jen málokdo si vybaví, čím byl tak významný. Po padesáti letech ohlásili studenti upomínkovou demonstraci, při které chtěli zdůraznit, jaká tragédie se na počátku druhé světové války u nás odehrála, ale ačkoliv to byl poklidný a schválený pochod, režimem byli zatlačeni a policií fyzicky napadeni. To byla událost 17. listopadu 1989. To byl ten moment, který spustil generální stávku a semknutí národa. Lidé se zvedli a postavili se za utlačované studenty a odhodlali se bojovat proti krutosti a nespravedlnosti režimu.

17. listopadu 1989 všichni ze svých rádií slyšeli, s jakou bezcitností se tehdejší policie do studentů pustila, a nikomu nebylo lhostejné, jak si politici hrají svou hru a manipulují s lidmi jako s nepodstatnými loutkami. A pak, při generální stávce, každý, kdo mohl, stávkoval. Nehrála se představení v divadlech, nejezdily autobusy, obchody byly zavřené. Jen nemocnice zůstávaly otřevřené. Každý bojoval za demokracii, jak jen mohl. Všichni chtěli to samé - trochu svobody ...

Etnolingvistika - vliv sopek na řeč

Etnoligvistika, ač by to bezpochyby napadlo každého inteligentního člověka (ironické "ha ha"), nemá bohužel nic společného se sopkami, ani s Etnou samotnou, jejíž jméno v daném výrazu můžete slyšet/číst. Etnolingvistika se zabývá jazykem jako vyjádřením kultury, ale proč to říkám... Na mysli mi vystává jedna velice sporná kultura: cikánská.

Poměr druhých mocnin oběžných dob dvou planet se rovná poměru třetích mocnin jejich hlavních poloos.

Tentokrát nadpis s článkem souvisí asi tolik jako ekvivalence s meandry, ale jelikož mi to neustále psalo, že pole"nadpis" nemůže být nevyplněné, rozhodl jsem se blogu.cz zadostiučinit, abych se mohl věnovat psaní článku. O ten ostatně většinou jde ať už je jakékoliv kvality. Vzpomínám si, jak jsem se dříve rozběsňoval na blogu poměrně pravidelně, když jsem narazil u někoho na článek obsahující maximálně dvě věty ještě ke všemu plné zkratek, hrubek a dvojtých w nacpaných do každého druhého slova. 

Meet me at the inn of LAST HOME ...

14. října jsem dotvořil, odevzdal a nastavil přírodní design s hradem, vodopádem a vílou Veronice. Měl být nazelenalý s trochou hnědé (případně namodralý).

Stále je nastaven na mém blogu, kde předvádím designy na přání. Tedy původně to měly být jen deisgny na přání, teď jsou tam i ty volné, ale už dlouho jsem nic nestvořil.

Last Home je zatím má poslední práce, prohlídnout si ji můžete zde:

Nejspší z Nastasjiny šatny udělám samostatný blog, který nyní křtím na Álainn Ægte Gudinde Hyve Prenses Iseseisvus, zkráceně Álainn.

Škola je základní stavební jednotkou života.

Když zazvoní na přestávku, připomíná mi to propuštění z vězení nějméně po deseti letech. Někteří okamžitě s řevem vylítnou ven a utíkají co možná nejdál, někteří pomalu sbírají síly a nakonec vyjdou z místnosti, kde zažili tolik utrpení, aby obhlédli terén, který už tak dlouho neviděli.