V neděli 12.6. 2011 se jela Velká Cena Kanady. Začínala v 18:55 a já ji neviděl. Prošvihl jsem ji, protože asi o dvě hodiny dříve jsem vyrazil na nádraží s děsně velkým kufrem, jaký jsem táhnul i na ty dva dny do Osvětimi. Ale můj kufr vás asi nezajímá, předpokládám, že všichni zvědavě šmejdíte po článku, kam že jsem to vlastně jel. Můj nadpis vám nestačí? Ale dobrá, zopakuji to znovu - jel jsem do Sportkempu kdesi za Třeboní za účelem stmelit se s mou třídou. Ti, co čtou nějak pozorněji můj blog, ví, že nějaké větší stmelení potřebujeme jako sůl, ale ti, kterým jsem o tom už vyprávěl pár dní předem, zase ví, jak těžké je s naší třídou dělat cokoliv, natož se stmelit. Nedokážeme ani nic zorganizovat. Utvořily se u nás malé skupinky, kde mezi sebou jejich členové sice vycházejí dobře, ale když se spolu dvě partičky střetnou, dobrotu to rozhodně nedělá. Situace byla už od sekundy vyhrocená. Opravdu jsem záviděl těm, kteří z naší školy přecházejí jinam, protože u nás ve třídě se už na začátku tohoto školního roku slušně rozjela psychická šikana.
No a protože jsem byl nucen za ty čtyři roky poznat většinu svých spolužáků blíž, než bych chtěl, ani trochu jsem se do toho kempu netěšil. Ze stmelováku si každý dělal legraci a s jistými mými přáteli už jsem vymýšlel sabotující plány. Nebyl jsem sám, kdo o tom přemýšlel, ba naopak tam byli tací, kteří své plány dotáhli do úžasných detailů. My zůstali u prostého "zůstanu ve stanu, nikdo se mnou ani nehne", ale hnul.
Cesta tam byla až moc krátká na to, abychom se psychicky připravili. Hned na třeboňském nádraží na nás čekali učitelé, které jsme měli jako dozor. Jediné pozitivum, které jsem na tom viděl, bylo, že jsou to muži a ne ženy. Už dřív jsem vypozoroval, že učitelky jsou ze všeho daleko více vynervované a když převezmu slova mých méně inteligentních spolužáků, náš třídní, který nás též doprovázel, je prostě "v poho".
Když si to po sobě čtu, přijde mi zase, jako bych na žádném stmelováku ani nebyl. Říkal jsem si, že už nebudu nikoho nazývat "méně inteligentním", protože já mám zrovna co říkat, taky jsem to nemyslel nijak ve zlém, ale když ty lidi neznáte, hodně blbě to vyzní. No dobrá, teď už to měnit nebudu, protože bych pak musel smazat tento zpytující odstavec a to se mi vážně nechce.
Když jsme vystoupili, kufry a krosny (tak si říkám, proč já vlastně ještě nemám krosnu..?) nám třídní hodil do svého auta a s pokyny druhému dozoru odjel pryč. My zašli na zmrzlinu. Třeboň je krásná a já tam už tak dlouho nebyl. Ale teď jsme taky neměli nějak moc času na to, abychom si prohlíželi všechny její krásy, zamířili jsme tedy přes náměstí k rybníku a po břehu jsme si to pomalu šinuli do kempu. Byl daleko v lese a my se stihli i s naším dozorem ztratit. Došli jsme do úplně jiného kempu a zdržovali jsme tak ostatní, kteří už čekali ve Sportkempu na stmelení. Náš způsob dopravy byl totiž velice libovolný, většina třídy přijela autem, jen já a dalších pár lidí jsme jeli busem. Naše auto totiž kleklo, a tak zatímco já jsem vyrazil do Třeboně autobusem, u nás doma se nabíjela autobaterie.
Po delší době jsme dorazili do toho správného kempu, kde už na nás čekal třídní u svého stříbrného auta, na jehož střechu netrpělivě bubnoval prsty. Vytáhnul nám zavazadla, naložil je na vozík a pár klukům, kteří se do kempu dostali autem, řekl, ať je rozvezou. Vozík se ale hned zasekl v mokré trávě, tak jsme si vše odvláčeli ke stanům sami.
Přísáhám, že když jsme přišli, říkal jsem si, že je to tam nějak moc podobné Auschwitzu 1. Nad těžkou kovovou bránou, rozovřenou dokořán, už jen chyběl nápis "Arbeit machts frei", jinak to bylo přesné. Velké chaty připomínaly blocky a do rytmu nám při vpochodování bubnovala dračí loď.
Jinak to tam bylo opravdu pěkné. Akorát systém jejich oplocení mi je nadále utajen. Později, když jsem našel umývárny, jsem zjistil, že od nich vede cesta přímo ke stanům přes nejrůznější škarpy a vyschlé potoky, které jsou sem tam oploceny ztrouchnivělým plotem - malým a nesmyslně rozmístěným.
Stany byly dvojího typu - po dvou a po třech. Byl jsem ve stanu po třech, ale ono to bylo stejně jedno, protože jsme tam - kromě noci - trávili díky hrám a jiným aktivitám minimum času. Při patnáctiminutových pauzách mezi jednotlivými hrami jsme se tam snažili dospat to, co jsme v noci zameškali. Náš program se totiž vždy záhadně protáíhnul do dvou do rána.
Samotný program byl lépe vymyšlený, než jsem čekal. Všechno - téměř - pro mě byly novinky, ale to bude tím, že jsem nikdy nebyl na žádném táboře, všichni ostatní totiž většinu poznávali.
Náplň našich dnů vymyslela slečna Mája, která se snažila střídat stmelovací a normální hry. Což mi tedy nevyhovovalo, protože při těch stmelovacích se aspoň většinou neběhalo, zatímco ty ostatní hry byly jen na fyzičku. Vím, proč nejezdím na tábory.
První večer, ten nedělní, byl pro mě ze všeho nejzajímavější. Nemůžu říct, že jsem se u toho nejlépe bavil, to totiž v žádném případě říct nejde. Všichni jsme si, když se začalo stmívat, posedali do kroužku u vody, daleko od laviček a daleko od tepla stanů. Mrzli jsme tam bez ohně a bez baterek a jen jsme na sebekoukali a házeli si míč. Mluvící míč. Fungovalo to asi tak, že kdo měl míč, mohl se vyjádřit k situaci a mohl reagovat na vyjádření ostatních. Vlastně jsme rozjeli bouřlivou diskuzi, kde jsme řešili všechny naše problémy a nedostatky, vytahovali jsme staré křivdy, ale i ty čerstvé, všechny ale bolely stejně a bylo nutno o nich někomu říct. Tohle byl ideální čas s ideální atmosférou.
Při tomto prvním večeru se všichni omluvili za to, co komu spáchali a do podrobna rozebrali, co jim vadí. Jsme třída, která diskutuje moc ráda a u tohodle tématu jsme byli schopni vydržet až do dvou ráno.
Nejvíce se rozebíral jeden člověk. Není správné házet vše na jednu osobu a nikdo (téměř) z nás netvrdí, že je to jen jeho vina, nicméně má na všem největší podíl. Ať už jsme rozebírali cokoliv - přetvářku, pomluvy, šikanu, nadávky, dobírání - skončili jsme nakonec u něj.
Při kolečku, kdy se všichni omlouvali, dospěl i on k tomu, že nejspíš někomu ublížil. Mája ho donutila, aby byl konkrétnější. Byl. Řekl tři jména, pár lidí na to reagovalo a když se znovu dostal mluvící míč k němu, prohlásil jen "Tak já se tedy omlouvám někomu, jestli si myslí, že si to zaslouží." Tohle asi není úplně normální omluva, ne? I já - takový cholerik - jsem se omluvil lidem, se kterými zrovna dobře nevycházím, ale o tom to je, proto je to stmelovák, sakra.
Noc byla chladná. Nejspíš. Mí spolustanaři se ráno vzbudili úplně promrzlí a zabalení do několika mikin, bund, ponožek a kalhot. Jedna deka a přes to jeden spacák stačí.
I přes kruté počasí se vašk našli i tací, kteří spali venku. Sice se pak přesunuli pod loď, ale stále byli venku. Neuvěřitelné. No, když na to mají výbavu.
Ráno byla snídaně, dostávali jsme ji na stravenky a byla taková obyčejná, možná mi trochu připomínala tu krakovskou - všechno mi tam připomínalo Polsko.
Říkám narovinu, že obyčejnous nídani jsme vykompenzovali neobyčejnous nídaní. Do našeho sabotážního plánu nic nedělat jsme totiž zahrnovali neustálou žranici ve stanu, plán se neuskutečnil ani v nejmenším a půlku toho, co jsem tam vezl, jsem přivezl zpátky, ale ty snídaně jsme něčím nahradit museli.
První ranní hra byla tuším Revoluce, ale chtějte po mně, abych si něco pamatoval přesně. Zajímavější však byl Čtverec, který jsme hráli následně. Nebos píš zajímavá byla Deiny poznámka k tomu. Ona totiž letos dělá praktikantku na táboře, tak sháněla nové nápady a Čtverec ji evidentně zaujal, její poznámka zase zaujala mě: "Čtverec: postavíme se do kruhu ..." Poté, co jsme se postavili do kruhu a drželi jsme se každý se zavázanými oči lana. Po složení na půlku, nalezení obou konců a přehnutí na čtvrtiny jsme byli konečně schopni se po neskutečné tlačenici domluvit, poodstoupit, položit náš výtvor na zem a pak zjistit, že je to vážně čtverec.
Pak následovala Monstra, nic příjemného, ale aspoň jsme se pobavili a dokonale pomačkali. A o tom to je. Totiž o tom pobavení.
Dejme tomu, že pak byl oběd, ale úplně přesné informace ode mě nečekejte.
Po obědě byly ale Mosty, to vím jistě.
Byly zajímavé, šlo o to sestavit most mezi lavičkami za pomoci brček, párátek, papíru a izolepy. Praktický materiál. Ale šlo to. Mosty nevypadaly jako mosty, ale lavičky přemosťovaly. To bylo hlavní. Vlastně hlavní bylo, aby udrželi tenisák. Nepovedlo se. Tedy, udržely ho, ale byly tak křivé, že z nich slítnul. A to náš potapěč dal život za podpěru. Potápěči totiž mohli ve vodě vydržet jen minutu celkem a upevnění podpěry trvalo trochu déle.
Někdy k večeru byl táborák, který se ovšem ani trochu nevyvedl. Bůh ví, kde byla chyba. Nejspíš jsme se dostatečně nestmelili a všichni začali ignorovat to, co jsme si stanovili předešlého večera. Stmelení sice proběhlo, ale jen v jistém okruhu. Rozbily se úplně malé skupinky, zato vznikly dvě velké, totiž jedna velká a jedna malá. Do té velké spadají ti, kteří hrají frisbíčko, do té menší ti, kteří si raději opékali místo hraní kelímků buřty.. a i něco jiného. Táborák se protáhl, frisbíčkáři nepřicházeli, tak jsme z nudy opekli, co se dalo - bonbóny, polštářky plněné vanilkovou náplní, vanilkové disco a bebe. Jak (ne)chutné. Až tehdy, když jsme se odhodlali oheň uhasit, přišel konečně jeden z těch, co si házeli oranžoým létajícím talířem, jestli už si může opéct špekáček. Nepozornost. Řekli jsme mu, že možná ještě ano. Pak jsme odešli k vodě utvořit polokroužek, ve kterém jsme zmrzlí čekali na zbytek, až si doopečou buřty. A pak jsme zjistili, že ještě jedna grupa chybí. Člověk, kterého jsme všichni v první den tolik zkritizovali, si šel se svým ocasem zahrát tenis. Nic tak hrozného a já chápu, že to chce občas oddech od těch stmelovacích her, ale jakým způsobem on dal nejavo, že o ty hry nestojí a radši by celou dobu jen hrál tenis.. to se jen tak nevidí. Celou dobu tam machroval, jak je v tenise boží a že bude dělat jen to, v čem je boží, ale že tím ostatní otravuje, to si už neuvědomoval, takže jsme v kroužku zabalení do spacáků museli místo na frisbíčkáře čekat na tenisty. Opravdu ohleduplné. Pak už každý ztrácí chuť na nějaké stmelení s takovými debily.
Druhý večer se měl nést ve stejném duchu jako ten první, ale nenesl. Namísto skvělé diskuze jsme hráli jakéhosi Multisociopata či co, kdy Mája četla otázky a všichni svými kartičkami odpovídali "Ano", nebo "Ne". Připravovala nás na opravdu závažná témata, ale většina těch otázek ani moc na přemýšlení nebyla, zato mi byly některé nepříjemné. Ne tak, že jsem si nebyl jistý, jak odpovím, ale tak, že jsem byl rozhodnutí, ale tohle téma jsem zrovna nerad zkoumal. Nejzávažnější z těch všech byly asi otázky typu "Souhlasíš s eutanázií?", "Souhlasíš s trestem smrti?", "Byl bys schopný vykonat trest smrti?", ale všechny ostatní se na přání jedné slečny týkaly vztahů. Nevím, jak nás vztahové otázky měly prověřit, ale veškerá atmosféra se tím vypařila, protože si z toho každý dělal legraci.
Další noc už tak chladná nebyla. Pod širákem skončilo zase o něco více lidí a tentokrát ani mí spolustanaři nemrzli. Poslední den mi začalo být nějak líto, že už to končí, ačkoliv byly momenty, které bych nejraději vymazal ze své paměti i z paměti druhých. Bylo mi líto, že to bylo tak krátké, protože jsme na stmelení měli vážně jen málo času a zdálo se mi, že v ten poslední den to pochopili všichni a snažili se chovat o něco mileji. Tedy téměř všichni. Byl člověk, o kterém bych nedokázal v tu chvíli říct nic pěkného a nebyl jsem sám. Náš boží tenista znovu prokázal svou aroganci.
Celý výlet jsme zakončovali tím, že jsme vzali každý jeden papír, nadepsali na něj své jméno a nechali jej kolovat po kroužku, který jsme utvořili na našem typickém místě u vody mimo laviček. Za úkol jsme měli vymyslet každému něco pěkného, jmenovalo se to Dobíjhení baterek a to proto, že to mělo každého pozitivně dobít. Úkol splněn. Myslím, že poté, co si všichni přečetli svůj papír, byli rázem spokojenější. A koho by nepotěšilo, když o něm někdo něco pěknýho napíše.
Ještě před touto papírkovou sešlostí jsme sepsali pár nových pravidel naší třídy. Bylo to, jakobychom sepisovali nějaký zákon, zvlášť, když se objevil bod "Svoboda projevu", jsem rád, že s tím někdo přišel a budu ještě radši, když to bude někdo dodržovat. Mám vesměs naši třídu rád. Jsou tam lidé, které bych nejradši kopnul, ale ten zbytek, i když jsme nikdy nebyli nejlepšími přáteli, dokáži nyní nějak víc pochopit. Myslím, že se s nimi dokáži nyní nějak více bavit, což mi tedy psali na papír, ať si s nimi o sobě někdy promluvím a řeknu jim víc, nejspíš jsem pro ně tajemný.. no jo, metloš. Něco, co každý z nich viděl prvně v životě.
Sláva Máje, sláva Mírovi, sláva stromu, který nám ochotně podržel lano, kdykoliv jsme to potřebovali.
Děkuji jisté části mé třídy, že mi nekomplikovali život, i když určitě někteří chtěli, děkuji jim, že se snaží se mnou vyjít a snaží se vyjít vůbec se svým okolím víc celkově.
Bylo to fajn.
A já nyní valím na výtvarku.
Važte si života
